Když jsem byl malý, jezdili jsme s rodiči do Dolních Beřkovic u Mělníka k dědečkovi, který měl v této vesnici domek se zahrádkou. Na procházky jsme chodili do zámeckého parku, který byl krásným přírodním místem, s morušemi, ostružinami a jinou vegetací, která vzbuzovala v dětech fantazijní představy. Uprostřed zámeckého parku bylo jezírko. Jako kluka mne lákalo. Probouzelo dojmy vzdálených krajin a něčeho, co ve skutečném všedním světě postrádáme.
Později park postupně pustl a stala se z něj neudržovaná džungle, jež už jakékoli romantické vidění světa předem zamezovala.
V roce 2002 došlo ke katastrofální povodni, která postihla velkou část Polabí a rovněž tak Dolní Beřkovice. Můj bratranec, který dnes v této vsi žije, mi ukazoval zhruba čtvrt roku předtím, než k srpnovým povodním došlo, u Labe sloup, na němž byly zaznamenány doposud nejvyšší stavy vody v dané oblasti. Úroveň z roku 1785 byla asi o metr a tři čtvrtě nad našimi hlavami.
V srpnu roku 2002 hladina Labe dostoupila ještě o metr výš. Zatopeny byly celé Dolní Beřkovice a s nimi celá oblast Mělnicka. Celý kraj se proměnil v jedno obrovské jezero. Stala se ale jedna věc, z mého pohledu zvláštní. Když voda postupně opadávala, právě v beřkovickém zámeckém parku našli živou ztracenou samičku lachtana, která uplavala ze zatopené pražské ZOO. Jak se do parku dostala, když je obklopen alespoň dva a půl metru vysokou zdí, svědčí o tom, jaké výšky tam voda dostoupila. Jako kdyby se za úplně jiných okolností opět propojila fantazie se skutečností.
V současné době prožíváme návrat k povodňovému stavu ze začátku 21. století. Praze se podařilo zatím vše účinně řešit, díky spolupráci vedení vltavského povodí s pražským Magistrátem a po zkušenostech s povodní v roce 2002. Jinde, kde vodní toky nejsou regulovány tak, jako nejdůležitější řeky, je situace závislá na přízni nebo nepřízni počasí. Všeobecně platí do budoucna, že jestli nebudou hloubena pravidelně říční koryta a čištěny veškeré přítokové vody, povodňové kalamity se budou čím dál častěji vracet. Právě pod Mělníkem jsem jako kluk viděl neustále bagrovat labské dno a těžit říční písek. Měla to na starosti speciálně upravená plavidla, jež písek pásovou technikou bagrovala. Nebyl to žádný technický „výdobytek“ časů mého dětství, prohlížel jsem si staré Mayerovy lexikony z poslední dekády 19. století, tištěné ještě švabachem, v nichž jsou nákresy této těžební praxe důkladně dokumentovány. Jaké postupy používal například Vojtěch Lanna, když ještě před polovinou 19. století upravoval vltavské a labské koryto pro lodní dopravu ?
Silné záplavy postihly nejen Čechy, ale i Rakousko a Německo. Všem těmto zemím Evropská unie nabídla finanční pomoc. Náš ministerský předseda Nečas ovšem prohlásil, že žádnou podporu ze zahraničí vláda nepřijme. Spojená Evropa ale není pro nás žádným „zahraničím“ my jsme přece její součástí. Koordinovaná pomoc by právě mohla být věnována na důkladnou údržbu všech toků, jejichž povodněmi naneseným bahnem se zvyšují dna řek i říček a stačí pak i menší, ale déletrvající deště, aby se voda rozlila do krajiny. Tato prevence by byla určitě mnohem efektivnější, než stavět stále vyšší protipovodňové stěny. Znamenalo by to také větší ochranu pro ty, kteří si už kdysi stavěli svá obydlí v blízkosti proudící vody, aniž by se cítili ustavičně ohrožováni vzestupem její hladiny.