Reklama
 
Blog | Jan Hlavatý

Konec avantgardy ?

Před několika dny skončila v galerii Městské knihovny výstava, nazvaná „Konec avantgardy“. Trochu mi bylo líto, že název neobsahoval závěrečný otazník, jímž končím svůj příspěvek k výborně koncipované výstavě.

Expozice obsahuje velký záběr moderního českého umění autorů, až do času mnichovské tragedie zvyklých žít v demokratickém systému. Československo, vytvořené prezidentem T. G. Masarykem a jeho spolupracovníky, především Milanem Rastislavem Štefánikem a Edvardem Benešem, se stalo vzorovým státem, repektujícím po všech stránkách lidská práva a občanské hodnoty civilizovaně vyspělého státu. Jeho problém byl v obklopení samými autoritativními režimy, fašistickým Polskem a Maďarskem, na autokratickou monarchii vzpomínajícím Rakouskem, v němž šovinistické tendence přerostly v uvítání záboru nacistickým Německem.

Demokracie československého státu se stala útočištěm mnoha svobodomyslně smýšlejících intelektuálů, výtvarníků, literátů i vědců. Například Oscar Kokoschka, Franz Werfel, bratři Mannové, lingvisté Petr Bogatyrjov a Roman Jakobson, vědec Albert Einstein byli jejími hosty v časech nesvobody v jejich mateřských zemích. Československá republika jim poskytla azyl, když by jim byl život v sousedních státech nesnesitelný.

Reklama

Hlavní důraz výstavy je kladený na dokumentování práce Skupiny 42 – výtvarníků, kteří se jako mladí lidé ocitli ve válečných letech doléhajících na okupovanou zemi. Názorově si byli blízcí, měli své teoretické zázemí ve zkušeném historikovi Jindřichu Chalupeckém. Na malbách Františka Hudečka, Františka Grosse, Bohumíra Matala a dalších je vidět nostalgie a tíseň prožívaná nad osudem národa, terorizovaného nacisty. Výstava se věnovala i dílům tvůrců, kteří k organizované Skupině 42 nepatřili, například Aloisu Wachsmanovi, odbojáři Václavu Chadovi, Vladimíru Mirwaldovi a Miloslavu Janků.

Postrádal jsem ale díla Josefa Čapka, Toyen, Jindřicha Štyrského a Jindřicha Heislera, jehož za války Toyen u sebe ukrývala a s nímž vyvíjela činnost ve prospěch mezinárodního surrealismu v prvních poválečných letech.

Zaujala mne maketová simulace fragmentů výstavy, uspořádané v roce 1941 k „úspěchům“ Velkoněmecké říše. Bylo vidět, že tehdejší čeští návrháři, vyškolení ještě za I. republiky, byť byli přinuceni pracovat ve prospěch okupantů, měli dobrou úroveň. Výstava v Národním muzeu, jakkoliv svým tehdejším obsahem odporná, byla jimi odvedena řemeslně na výši.

V současné dokumentační retrospektivě byla vystavena mezi jinými antisemitská publikace pronacistického novináře Lažnovského, který zemřel právě v roce 1941 za tak zvané „chlebíčkové aféry“, kdy se na jednom oficiálním společenském večírku otrávil zkaženým jídlem. Nacisté pak obvińovali jako iniciátora tohoto případu protektorátního ministerského předsedu Eliáše.

Dobové dokumenty navozují rovnítko mezi nacistickou propagandou a pozdějšími „rudými koutky“ a „síněmi tradic“, které musely být přítomny v každém agitačním středisku, na národních výborech a ve všech kasárnách.

Dostávám se k tomu, proč přidávám k názvu tohotoroční výstavy v galerii Městské knihovny otazník. Avantgarda totoiž nekončila válečnými lety, i když byla její aktivita odsouzena do ilegality. Samozřejmě není limitována členstvím ve Skupině 42. Po II. světové válce obnovila svoji činnost v plné síle a celé šíři, byť s nenahraditelnými ztrátami těch, kteří nacistickou okupaci nepřežili.

Bohužel byla do velké míry ovlivněna komunistickými myšlenkami, hlavně pod dojmem zklamání z mnichovského diktátu, který zemi vnutil okupační moc. Hodně lidí spatřovalo v komunistickém názoru humanistickou modernitu a nové myšlenkové východisko. V roce 1945 to byli například Vítězslav Nezval, Jaroslav Seifert, Adolf Hoffmeister, Jiří Kolář, Emil František Burian, Emil Filla, z mladších novodobý Majakovskij Pavel Kohout, Ivan Klíma, Ludvík Vaculík, Milan Kundera a mnoho dalších. Z této iluze se pak tito lidé těžce vzpamatovávali pod dojmem přicházejících událostí. Posledním vzepětím avantgardy byla práce jejích členů na československém pavilonu pro Světovou výstavu v Bruselu roku 1958 a udělení 1. ceny mezinárodní porotou za kulturní úroveň nejvyššího stupně.

V prosinci roku 1968 zemřel básník scénického prostoru František Tröster, v roce 1969 malíř, ilustrátor a tvůrce světoznámých loutkových filmů Jiří Trnka. V roce 1970 vládním rozhodnutím o konečné zaměstanecké věkové hranici pětašedesáti let pro profesory vysokých škol, kteří nebyli v KSČ, byla připravena o možnost vychovávat a vzdělávat své nástupce celá předválečná avantgarda, která ještě na školách působila. Jen z pražské Vysoké školy uměleckoprůmyslové museli odejít František Muzika, Karel Svolinský, Adolf Hoffmeister, Jan Kavan a Antonín Kybal.

Tímto aktem končila definitivně předválečná avantgarda, protože byl přerušen kontinuální vývoj. Její význam pokračuje jen ve svědectví toho, co naše umění a kultura obecně znamenaly pro úroveń našeho státu mezi dvěma světovými válkami a co mělo značný přesah až do šedesátých let dnes už minulého století.