Když procházím Prahou, často si připadám spíše jako v nějakém ruském městě, než jako v metropoli našeho státu. Odevšad ke mně doléhají zvuky ruštiny, ať se náhodně ocitnu v restauraci, procházím se po ulicích nebo zajdu do nějakého obchodu. Čím to je, že se tady východoevropský národ tak etabloval ? Je to náhoda ? Je to záměr ? Spíše bych věřil tomu druhému. Nemám vůbec nic proti soukromým návštěvám občanů Ruska, ale při potížích, jež jsou jim kladeny při nutnostech vyřízení cestovních formalit, se nemohu ubránit pocitu, že většina ze zde přítomných jsou jakýmisi infiltranty do nitra hospodářských, obchodních a politických záležitostí státu, který dnes vůbec nepatří do sféry sovětonacionalistického vlivu, jako tomu bylo před listopadovou revolucí roku 1989. Před revolucí se ruské obyvatelstvo u nás soustředilo ve vojenských kasárnách a jejich okolí, jinak se ruští občané většinou za svoji národnost styděli, alespoň ti slušnější.
Co je tedy hlavní příčina masivního „útoku“ rusky hovořícího obyvatelstva na naši zem ? Myslím, že nejdůležitějším motivem jsou komerční zájmy a snaha o postupné připojení naší země k pravděpodobně z Ruska zamýšlenému východoevropskému soustátí, jež by mělo v budoucnu nahradit naši současnou příslušnost k Evropské unii. Iniciátorem budovaných „nadstandardních“ vazeb k Ruské federaci, která pod vedením staronového prezidenta Putina stále víc připomíná dřívější Sovětský svaz, je náš dosluhující prezident Václav Klaus.
Aby nebylo mýlky, vážím si každého rusky hovořícího občana, který u nás pro něj za nepohodlných podmínek těžce vydělává peníze, ať jako nemocniční uklizeč, silniční dělník, metař nebo zahradník, suplujíc domácí obyvatelstvo v pracích, jež Češi vykonávat nechtějí. Je to stejné, jako když kdysi českoslovenští občané hledali uplatnění v často těžkých podmínkách na Západě, protože se jednoduše odmítli smířit s životem v „socialistickém“ Československu.
Vadí mi ovšem ruští komunističtí bossové, transformovaní na kapitalisty, kteří si začínají počínat v naší republice jako v nějaké postsovětské gubernii. Pevně věřím, že snahy o opětovné všestranné spojení České republiky s Ruskou federací skončí odchodem inženýra Klause z jeho státních povinností. Věřím v nástup renesance přirozené historické příslušnosti našeho státního útvaru ke kultuře evropského Západu, kam naši zemi měl snahu umístit už v desátém století po Kristu Saint Adalbert – svatý Vojtěch.