V současné době probíhá na Ústavním soudu České republiky jednání o senátním návrhu na obvinění bývalého českého prezidenta Václava Klause z velezrady. Většina senátorů, hlasujících pro obvinění, žaluje Ing. Klause především z účelově cílené amnestie a z podkopávání spojeneckých vztahů v Evropské unii, jejímž jsme členem.
Jsem přesvědčen, že senátní žaloba je oprávněná a nad bývalým prezidentem by měl být vynesen ortel, určující jeho jednání ve funkci hlavy státu jako velezrádné. Vyplývalo by to z logiky věci, zhodnocujících dokladů je dost a dost. K tomuto rozhodnutí Ústavního soudu ale pravděpodobně nedojde. Zřejmým důvodem a zábranou pro ústavní soudce je přímou volbou určený následník na prezidentském „stolci“ – Ing. Miloš Zeman. Zdánlivý Klausův protivník, navzdory veškerému „názorovému“ antagonismu ovšem spojenec. Ústavním soudem posuzovaný Václav Klaus daleko před prezidentskou volbou veřejně deklaroval podporu Milošovi Zemanovi a předem tak „zametl“ kandidáta své původně domovské strany, Přemysla Sobotku, aby vyzvedl svého kolegu z normalizačního Prognostického ústavu Akademie věd Československé socialistické republiky. Protože v naší zemi jsou právní poměry do značné míry podřízeny politické moci, jsem přesvědčen, že kauza Klausovy velezrady vyzní vlivem nového prezidenta „do ztracena“.
Aby bylo možné pochopit tuto zdánlivou nesourodou a nelogickou aktivitu soudržnosti bývalého a současného prezidenta, je nutné vrátit se pohledem na začátky našeho demokratického směřování, do počátku devadesátých let. Oba současní „protagonisté“, druhý a třetí porevoluční český prezident, byli na konci komunistického režimu v „socialistickém“ Československu kolegy v normalizačním ekonomickém ústavu, pod jehož hlavičkou hledali cesty, jak vylepšovat „reálný socialismus“.
Jasným vítězem po pádu komunistického systému v naší zemi se stala občanská společnost, sdružená v Občanském fóru a do velké míry souznějící s myšlenkami Charty 77, která vznik OF iniciovala. Získala v prvních porevolučních volbách v roce 1990 k devadesáti procentům hlasů proti deseti procentům hlasů komunistických. Chybou Charty 77 bylo, že se soustředila jen na humanitní ideály a dodržování lidských práv a že si už od sedmdesátých let nedokázala vytvořit ekonomickou alternativu ke komunistické ekonomické ideologii. Nabízela se možnost přizvat Ing. Jana Švejnara, mezinárodně uznávaného ekonoma, univerzitně působícího ve Spojených státech, jehož ekonomické názory vysílal často Hlas Ameriky. Protože ale Charta byla koncipována především na filozofickém základě, tento podstatný článek, nutný k převzetí politické moci, chyběl.
Evidentní vakuum bylo okamžitě vyplněno týmem Prognostického ústavu, jenž se pod vedením „transformovaného“ normalizačního ekonoma, Valtra Komárka, nadšeně pustil do budování „kapitalistického zřízení“.
Až na malé výjimky samí komunisté, vyškolení v politické ekonomii, vymýšleli, jak by stávající manažery „přetavili“ na kapitalistickou třídu a vytvořením „nové“ elity se vyrovnali Západu.
Staronoví ekonomičtí „architekti“, jako Dušan Tříska a Tomáš Ježek, tvořili koncepci, jak by tak zvanou kupónovou privatizací přihráli komunistickým bossům všechno, o co by ve slušně spravovaném demokratickém státě západního typu zcela určitě přišli.
Toto všechno bylo patrně „zpovzdálí“ sledováno ruským státem, jehož velvyslanectví se nemínilo po naší revoluci přestěhovat zpět do vinohradské vily Terezy, již obývalo za první republiky, a jež by mu v nově se tvořícím demokratickém systému Československé, později České republiky opět mohla náležet, ale podrželo si rozměrný areál původně Petschkovy rezidence na rozhraní Letné a Dejvic, věnovaný mu po druhé světové válce. Tento areál byl ještě za Husákova režimu doplněn přístavbami architekta Machonina a dán k dispozici nadpočetnému „personálu“ sovětského, později ruského státu. Samozřejmě zde už nepůsobil poválečný neoprotektor Valerián Zorin, ale záměry „velkého bratra“ zůstaly nezměněny. Sovětský svaz, politickými změnami přeměněný na Ruskou federaci, určitě nepřestal mít zájem o to, jaký je pokračující osud našich bývalých prognostiků na demokratickém kolbišti. Zprávy českých zpravodajských služeb o ruské snaze zasahovat do našich politických poměrů jsou výmluvným dokladem.
Zdá se, že v současné době dvojice Klaus – Zeman bude postupovat podle jednání dvojice Jelcin – Putin, kdy, jak referovala media, ruský prezident Boris Jelcin se rozhodl výměnou za trvalou beztrestnost pro sebe a celou svoji rodinu za ekonomické poškozování Ruska využít své někdejší popularity a podpořit bývalého šéfa KGB Vladimíra Putina na post svého nástupnictví.
Dvojice Václav Klaus – Miloš Zeman se zřejmě řídí modifikovaným heslem z dřívějších časů – „Ruská federace – náš vzor“.