Ve druhém letošním čísle časopisu Respekt mne zaujal článek redaktora Marka Švehly „Strašidla českých dějin“, který nahlíží situaci naší země v historických zlomech. Uvažuje se o tom, zda politický vývoj na našem území mohl pokračovat za příznivých okolností jinak, než jak se nakonec odvíjel.
Protože události šly jiným směrem, než bychom si, dojmem našeho dnešního pohledu, přáli, je nutné podívat se na celkovou situaci, jež na pozdější vývoj měla vliv. Proč čeští stavové prohráli, když dvakrát obléhali habsburskou Vídeň ? Myslím, že se kvůli tomu mohou přít nejen dnešní historici, jistě se o příčiny mohlo přít i mnoho přímých současníků těch pro nás později tragických událostí. Nic nejde vykládat jednoznačně. Jak by vše na Bílé Hoře vypadalo jinak, kdyby se všichni stavovští velitelé chovali jako mladý Anhalt a kdyby nedošlo ke zradě jiných, kteří se přidali k druhé straně ?
Bohužel tuto dobu již nepopisoval otec české moderní historiografie František Palacký. Skončil s „Dějinami národa českého“ událostmi roku 1526, kdy tragicky zahynul král Ludvík Jagellonský. Jagellonec byl sešvagřen s Ferdinandem Habsburkem a smlouvou mezi nimi bylo určeno, že kdo přežije druhého, stane se panovníkem společné říše. Pokud by byla historie Čechám nakloněna, Ludvík by se býval mohl stát vládcem společné jagellonsko – habsburské monarchie. Déle žijící Ferdinand postavil pak svojí ženě Anně Jagellonské nádherný letohrádek v zahradách Pražského Hradu. Nebyl ovšem renesančně tolerantním politikem jako bratr jeho ženy a se silnými českými stavy se rozhodl nevyjednávat, ale prosazovat autoritativně katolickou víru jako státní ideologii.
K ustavení habsburské monarchie v našem království nedošlo žádným násilím, ale přirozenou cestou. Někteří následující panovníci byli intelektuálně nadaní, aby pečovali o kulturní rozmach svých zemí, např. Rudolf II., Marie Terezie, Josef II., jiní byli slabí, nebo neschopní, např. Leopold II., Franz Josef I.
Podle toho vypadal stav císařství a buď byl v zemi klid, nebo nespokojenost obyvatelstva, která se projevovala rozbroji a občanskými bouřemi. Veřejné mínění bylo velmi proměnlivé. Například paradoxem českých dějin je, že sedmadvacet let po popravě dvaceti sedmi povstalých představitelů českého národa zabránili Pražané, z nichž jistě někteří byli svědky dřívější exekuce, politickým příznivcům poražené české šlechty proniknout do města a ovládnout ho.
Mezníků českých dějin je nepochybně víc, než ty, jež jsou nejznámější tím, že budou stále aktualizovaně vykládány. Všechno by mohlo být jiné, kdybychom nedělali sami chyby, ale je to tak skutečně ? To je samozřejmě téma na pokračující vědecká zpracování.
Osudovou událostí bylo o tři sta let později podepsání dohody čtyř evropských mocností o vynuceném odstoupení pohraničních území Československé republiky nacistickému Německu na konci září roku 1938. Nakolik se na jejím uskutečnění podílela vlastními chybami naše země ? Z pamětníků žije již jen málokdo, historici mohou čerpat jen z písemných materiálů.
Malá dohoda, jež měla zajistit budoucí bezpečnost naší země, byla uzavírána ve dvacátých letech, po první světové válce. Pohledem nově ustavené Československé republiky bylo největším potenciálním nepřítelem Maďarsko. Pokusilo se krátce po skončení války přenést svoji revolučně založenou komunistickou diktaturu na Slovensko. Přinutilo tak naši armádu k zásahu a vytlačení tak zvaných maďarónů za maďarské hranice.
Po porážce komunistů začalo Maďarsko s novou provokací. Prohlásilo se pokračujícím královstvím a pozvalo rakousko-uherského excísaře Karla ke korunovaci. To vyvolalo pohotovostní stav československé armády, připravené na nový boj. Karel Habsburk se stáhl a maďarský stát jiného kandidáta neměl. Pokračoval fašisticky orientovanou diktaturou, která si osobovala nárok na celé slovenské území, nazývané Horními Uhrami.
Z tohoto důvodu uzavíralo Československo bezpečnostní smlouvu se zeměmi. jež byly v přímém sousedství Maďarska a s nimiž mělo přátelské vztahy. Východní hranici československého území tvořil podkarpatoruský průsmyk Jasina, za nímž se ještě spojovala rumunská a polská státní hranice. Nabízela se spolupráce s Jugoslávií a Rumunskem, jakkoliv se to z dnešního pohledu zdá nesmyslné. Jugoslávský král Alexandr měl přátelský vztah k prezidentu Masarykovi, který velmi podporoval po destrukci rakousko-uherského mocnářství ustavení jednotného západobalkánského státu, sdružujícího Srby, Chorvaty a Slovince. Jihoslované měli napětí s Maďary ohledně Vojvodiny a Rumunské království územní spory o Sedmihradsko. V polovině dvacátých let byl bezpečnostní svazek s těmito zeměmi, vytvořený na obranu proti možnému útoku, účelově nutný.
Jak to vypadalo na opačném konci republiky, u Aše, jak se říkalo – od Aše až po Jasinu ? Německo bylo demilitarizované, stalo se mírově orientovanou Výmarskou republikou pod správou stařičkého kancléře, bývalého armádního maršála von Hindenburga. I když se v německé společnosti udržovaly junkerské nacionalistické tendence a projevy politického násilí, německý stát, který měl i své zprostředkované zastoupení mezi obyvatelstvem Československé republiky (dědictví středověkého rozhodnutí císaře Karla IV. o osídlení neobydlených pohraničních hor Českého království), se nejevil jako teritorium proti naší zemi nepřátelsky naladěné. Rovněž nově ustavená Rakouská republika, vůči níž po pádu rakousko-uherské monarchie učinil vstřícný krok prezident Masaryk, když jižnímu sousedovi poskytl značnou částku finančních prostředků na rozběh prosperity, se nejevila jako možný nepřítel.
Naopak Francie požádala v polovině dvacátých let Československou republiku o uzavření bezpečnostní dohody, čemuž předcházely především úzké kontakty generála Milana Rastislava Štefánika na francouzskou politickou a vojenskou elitu a vědomí Francouzů o pomoci francouzské části Československých legií v boji proti německému nepříteli.
Na západní straně byl klid a naše země neměla důvod hledat nějaké další spojenectví proti západním a jižním sousedům. Od rodin dříve usazených v Sudetech vím, že mezi Němci a Čechy nebyly žádné rozbroje a nepřátelství. Jaká práva garantovaná ústavou mělo německé obyvatelstvo na českém území je možné si přečíst v Masarykově slovníku, odkazech na státoprávní uspořádání Československé republiky. Všechny nepokoje, provokace a národnostní konflikty začaly vyvstávat po převzetí německé vlády Hitlerem v roce 1933, jehož strana začala podvratné nepřátelské akce na českém území vyvolávat. Koho by mohlo napadnout, že odzbrojené Německo, v polovině dvacátých let mírově orientovaný stát, bude už po deseti letech potenciálním agresorem, s protižidovskou státní doktrinou, se založenými koncentračními tábory pro „nepohodlné“ obyvatelstvo a se zrůdnou ideologií ?
Následující rok byl při státní návštěvě Francie zavražděn jugoslávský král Alexandr. Při atentátu, na něj spáchaném, zahynul i francouzský ministr zahraničí Barthou, příznivec našeho státu. Na jugoslávský trůn nastoupil za dosud malého Alexandrova syna, následníka Petara, regent Pavel. Ten byl naladěn smířlivěji k italským fašistům a Hitlerovým nacistům a jeho ministerský předseda Stojadinovič začal udržovat s politiky těchto zemí kontakty.
Snaha některých armádních důstojníků o bezpečnostní dohodu s Polskem neměla oporu v demokratické orientaci naší země. Oba státy byly v minulosti spřízněnými královstvími a při jejich versailleské reinstalaci byla ve hře sporná území, o nichž bylo třeba rozhodnout, které zemi připadnou. V roce 1919 se uskutečnil plebiscit na slezském území. Většina tamního obyvatelstva se rozhodla pro příslušnost k Polsku. Na Těšínsku se Československá republika nemohla vzdát strategického území, nárokovaného Poláky, protože by se přeťal jediný transportní průmyslový spoj mezi Moravou a Slovenskem. Rovněž stát maršála Pilsudského a Józefa Becka nebyl dnešním Polskem Lecha Walesy, Jacka Kuroně a Adama Michnika. Jeho politická orientace měla antisemitský charakter a bylo těžko možné, aby země, přijímající politickou emigraci – Franze Werfela, Thomase Manna, Alberta Einsteina, Oscara Kokoschku – uzavírala smluvní záruky s vojenským autoritativním režimem.
První útočná akce Hitlerových nacistů byla namířena proti neutralizovanému území v severním Porýní roku 1936. Tato násilná anexe měla za následek vyhlášení mobilizace francouzské armády, protože hranice země byla bezprostředně ohrožena. Francouzská akce skončila ale fiaskem, čtyři pětiny povolaných nenastoupily. Národ byl znechucený vzpomínkami na hrůzu prvního světového válečného konfliktu a byl příliš zpohodlnělý a nedisciplinovaný, aby se mu chtělo vystoupit na obranu mezinárodní úmluvy.
Československá republika se dopustila chyby, když nebrala v úvahu měnící se situaci na evropském kontinentě a nesnažila se větším diplomatickým úsilím působit na své bezprostřední okolí, především ve vztahu ke Slovensku na domácí půdě a těsnějšími kontakty s Rakouskem. Slováci se cítili být vedle Čechů méněcenní, protože často pod oficiální snahou o zvýšení vzdělanosti slovenského obyvatelstva byli na Slovensko přemisťováni politicky nepohodlní intelektuálové. To Slováci těžce nesli, protože začali Čechy brát jako nadřazené vetřelce. Od začátku 30. let nabývá na vlivu emancipační národní hnutí, jehož hlavním mluvčím se stal farář z Ružomberoku Andrej Hlinka. Usiloval o slovenskou autonomii, ale prezident Masaryk i někteří významní slovenští čechoslovakisté, členové jednotné agrární strany, jako Milan Hodža a Vavro Šrobár, byli proti. Kdyby ovšem byla autonomie Slovenska ustavena, zřejmě by se předešlo pozdějším národnostním rozporům, protože by se vztah Čechů a Slováků vyrovnal a pravděpodobně by ani politická radikalizace východní části republiky nedosáhla takového stupně.
Pokud jde o Rakouskou republiku, o Češích se říká, že jsou to slovanští Němci. Stejně tak lze, myslím, říci, že Rakušané jsou němečtí Slované. Máme společnou historii, která vygenerovala řadu zvyklostí, obdobných v obou zemích. Hodně Rakušanů má český původ a naopak dost Čechů má rakouské předky. Bohužel, kromě podpůrné finanční částky, určené iniciativou prezidenta Masaryka na rozvoj demokratického systému našich jižních sousedů, nebyla v naší zemi hlubší snaha o jeho důsledné naplnění právě připojením Rakouska k dohodové smlouvě. Vliv zde měl určitě odmítavý postoj většiny veřejnosti ke společné minulosti a dřívějšímu podřízenému postavení českých a slovenských území ve vícenárodnostním celku. Krizi rakouské postmonarchistické skutečnosti popisuje román Roberta Musila „Muž bez vlastností“.
Hitlerovi nacisté po svém nástupu k moci zavraždili v roce 1934 kancléře Dollfusse, koketujícího s italskými fašisty, aby ho nahradili proněmecky orientovaným Schusniggem. Kolem Československa se začal stahovat smrtící kruh. Hitler prostřednictvím sudetoněmeckých soukmenovců a stranických soudruhů vyprovokovával regionální šarvátky v pohraničních územích s většinovým německým obyvatelstvem. Vyvstala nutnost uzavřít vládní rudozelenou koalici sociálně demokratické a agrární strany. Kdyby k tomu nedošlo, ovládla by českou politickou scénu Henleinova sudetoněmecká strana, největší v republice a z 90 % reprezentující tři milióny československých občanů německé národnosti. Místo Slováka Milana Hodži by se stal ministerským předsedou Konrád Henlein.
Československý generální štáb měl připravený nejen obranný, ale i útočný plán reakce na sudetoněmecké vyvolávání nepokojů. Bylo to za předpokladu vyhlášení všeobecné mobilizace, což mohlo uvést do stavu pohotovosti přes milión povolaných, vedení překvapivého útoku na střed Německa. Byl by směrován na Bayreuth a Bamberg s následným rozdělením německé obrany na severní a jižní oddělené části s postupným útlumem středisek nacistického odporu. Nutná by byla koordinace postupu s francouzskou armádou, která by na západní straně obsadila protiprávně nacisty anektované území severního Porýní. Tím by se vyřadila průmyslová zásobovací síla nacistů a Německo bylo nuceno vyjednávat o podmínkách mírového stavu. Snaha nacistů o ovládnutí světa by zřejmě skončila dřív, než by se naplno rozjel jejich hrůzný stroj. To by ovšem musel francouzskou vládu vést generál De Gaulle a naši republiku ještě T. G. Masaryk nebo Antonín Švehla. Ani jeden z jmenovaných československých státníků ale už v čase nastalé krize nežil.
Německo v čase mnichovského diktátu zdaleka nebylo tím, čím už o půldruhého roku později. Od pamětníků vím, že když byly Čechy 15. března 1939 obsazeny, pražští kluci prý klepali na zaparkované německé tančíky a posměšně si říkali, že přijel plechový cirkus. Vyhladovělí němečtí vojáci zase oblehli pražské restaurace a cukrárny, aby pak museli vyhledávat lékařskou pomoc kvůli přeplněným žaludkům. Za rok a tři měsíce nato se již německá armáda živila na bohatství většiny Evropy a ukořistěné Škodovy tanky dobývaly Francii.
Vše, co tuto dobu a následující čas provázelo, inspirovalo zodpovědné poválečné politiky svobodného světa, aby se snažili možným budoucím ohniskům evropských konfliktů zabránit vytvořením bezpečnostního svazku, který by evropské země spojoval. Celá západní Evropa byla pod vlivem Spojených států, které se rozhodující měrou podílely na porážce zrůdných diktatur. Proto i navrhovaná podoba evropského uspořádání měla svůj vzor ve státní struktuře Spojených států a jednalo se o vytvoření Spojených států evropských. Ty by se bývaly skládaly z několika nadnárodních celků, spojujících vždy několik zemí dohromady. Tento plán byl znemožněn Stalinovým Sovětským svazem, který si záborem části střední a celé východní Evropy vytvářel vlastní mocenský blok, namířený proti celému evropskému kontinentu. Středoevropské prostředí bylo nepřirozeně roztržené hranicí mezi Východem a Západem.
Skutečná Evropská unie byla ustavena až po pádu komunistického bloku. Střed Evropy by měl být jejím logickým centrem. To ale naráží na odpor prezidenta a ministerského předsedy České republiky, kteří evropskou unifikaci odmítají. Naštěstí prezidentovi vyprší pověření už za necelý rok a tak jistě k opětnému rozdělení střední Evropy na Východ a Západ a odtržení od unijního celku nedojde.