O vánočních svátcích jsem viděl v televizi český film Zítra budeme chytřejší, staroušku. Ne že bych ho z dřívějška neznal, ale nikdy mi nedocházelo, jak bude najednou po dvaceti osmi letech po natočení aktuální. Je zajímavé, jak jsou si dva nesmiřitelné ekonomické systémy, v našich podmínkách totalitní a následující posttotalitní, ve svých výsledcích podobné a jak si mnozí po letech mohou říct – „co se v mládí naučíš, ve stáří jako bys našel“. Myslím, že si tvůrci filmu tehdy vůbec neuvědomovali, jací jsou ve skutečnosti prognostici.
Po revoluci v devětaosmdesátém roce, místo toho, aby se nepřirozenost ekonomických vztahů minulého systému narovnala tím, že bude usnadněno poctivé, legalizované podnikání, založené na individualizmu a přirozené hospodářské soutěži, lehce kontrolovatelné jednoduchým daňovým systémem a rychle a účinně působícím právním řádem, došlo k vytvoření paskvilu, nazvaného „trh bez přívlastků“, doprovázeného rčeními „útěk před právníky“ a „zhasnout a později rozsvítit“. Co to znamenalo, bylo vidět, když došlo k protekčnímu rozdělení obrovských balíků akcií a uchopení funkčních podniků různými „taky podnikateli“, kteří je zruinovali přesunem firemních peněz do svých, nově vytvořených, většinou fiktivních, „společností“.
Stále mizí obrovské balíky peněz, rozpouštějící se v rozpočtech jednotlivých ministerstev, přičemž efektivita použitých prostředků se nezhodnocuje ve veřejném zájmu. Prospěch mají zainteresované politické strany, mající potřebu z výdajů získávat návratné finance pro budoucí politické kampaně. Tak jsou organizována výběrová řízení, v jejichž výsledcích často nevítězí ti nejlepší, ale ti, kteří „spolupracují“ a jsou připraveni část ze svého zisku odvést zpět v „desátkách“ na různé utajené účty.
Není pak divu, když se vymýšlejí reformy, jak zmizelé peníze vrátit do státní pokladny. Od těch, kteří by měli nejvíc vracet, se ovšem nikdo nikdy ničeho nedočká.