K tomuto titulku mne inspiroval americký film Tahle země není pro starý, uvedený před časem do našich kin a aspirující na americkou nejvyšší cenu za filmový přínos roku, každoročně udělovaného Oscara.
Po několikanásobně uváděných televizních a rozhlasových debatách mezi oběma prvním volebním kolem určenými kandidáty na prezidentský úřad České republiky je nutné říct, že každý z obou postupujících představuje postoj, jakým směrem se bude Česká republika v nejbližších letech ubírat a jakým způsobem bude prezentováno postavení a naše jméno nejen na domácí, ale hlavně na mezinárodní půdě, společném prostoru Evropské unie, jejímiž členy jsme. Připadalo mi naprosto nesmyslné, když Karel Schwarzenberg byl kvůli drobné nepřesnosti ve formulaci napaden lacině populisticky laděným, nacionalisticky formulovaným protipostojem Miloše Zemana, který využil humanistického uvažování svého soka k demagogickým výpadům, ničím neopodstatněným.
Kulturní omezenost pana Zemana lze dokumentovat na tom, že když byl novinářem dotázán, zda by pozval duchovního představitele Tibetu Dalajlámu k návštěvě našeho státu, prohlásil: „Ne, on není investor a já nejsem duchovní“. Jen tak potvrdil názor britského listu The Economist, v jehož charakteristice české prezidentské volby bylo uvedeno, že je to boj mezi Karlem Havlem a Milošem Klausem. Můj názor je, že je to hluboká pravda. Proběhl boj mezi humanistickým cítěním a kulturním obsahem autority budoucího prezidenta České republiky a prázdným rétorickým cvičením, kdy pro publikum vůbec není důležité, co řečník svým vystoupením chce sdělit, pouze zaujme své posluchače „jistotou a plynulostí projevu“. V tom ohledu je samozřejmé, že příznivci zemanovského tábora „jistoty projevu“ naprosto přehlédnou, že jejich kandidát dbá jen na formu svého vystupování a nevšimnou si, že protikandidát mnohdy břitkým, stručným a podstatou obsažným vyjádřením dal najevo svoji skutečnou nadstranickost a připravenost být prezidentem všech.
K detailnějšímu působení obou kandidátů v minulosti. Nebudu zabíhat do poměrů komunistického režimu v naší zemi i když by to, myslím, mnohým „neprobuzeným a neúčastným“ hlavám dost řeklo. Spokojím se jen tím, že Karel Schwarzenberg vždy udržoval spojení s exilovou kulturní komunitou, udržující povědomí o našem národě ve svobodném světě a sám se svou účastí v mezinárodních humanitně orientovaných organizacích snažil o uplatňování Deklarace o lidských právech a svobodách i na území našeho státu, jenž byl ještě pod komunistickou totalitní správou. To, že byl nominován několika politickými stranami na čelné místo, není snaha jeho, ale dotyčných politických subjektů, jež se snažily využít jeho osobní popularity a kontaktů na mezinárodním poli ke konjunkturální snaze „zviditelnit se“.
Naproti tomu kým byl Miloš Zeman ? Honousá se tím, že byl normalizačním pookupačním vedením státu z komunistické partaje vyloučen. Protože jsem jen o dva roky mladší než on, tak snadno mne nenachytá „na hruškách“. Proč se nechal z normalizační komunistické strany vyloučit a proč nevystoupil sám ? Mnozí to na rozdíl od něj udělali. Myslel si, že pro něj chystá „strana“ něco, v čem by mohl vyhovovat ? To se mu později vrátilo a vynahradilo léta bezpartijního „strádání“. Vzpomněl si na něj Valtr Komárek, kovaný komunista, který se mohl „pyšnit“ přátelstvím s kubánským diktátorem Fidelem Castrem, pověřený československým předsedou vlády normalizačního režimu Lubomírem Štrougalem k sestavení týmu, pracujícího na vytipování nejschůdnější cesty k trvalé resuscitaci upadající totalitní správy země. Tam našel pan Zeman „spojence“ – komunisty nebo exkomunisty, případně „spolupracující bezpartijní“. Ta posledně jmenovaná kategorie se vztahuje na Václava Klause, jenž měl „klausuru“ z doby „nerozvážného“ mládí, kdy vstoupil do „kontrarevoluční“ organizace Klubu angažovaných nestraníků. Zájem na jeho osobě měl pravděpodobně sovětský režim, jehož byl Lubomír Štrougal poslušným vykonavatelem.
Nebudu ale evokovat minulost, současná prezidentská volba dopadla tak, že, podle mého názoru, politicko-ekonomická mafie stávajících nastavených politických vazeb zvítězila nad občanskou společností. Tím pádem putinovský neosovětský režim má v osobě Miloše Zemana možnost vklínění se do Evropy s cílem jejího postupného ovládnutí.
Naštěstí je to jen na pět let. Doufejme, že se občanstvo naší země bude nadále aktivizovat a bude mít politické papaláše pod drobnohledem !