Vypadá to tak, že velkorysý projekt spojené Evropy od románského Atlantiku po východní slovanské pláně neuspěl. Příčinou je nedostatečná koncepční příprava sjednocení a velká nevyváženost hospodářství jednotlivých oblastí – například severu a jihu kontinentu.
Velká snaha evropských politických institucí o unifikaci co nejrozsáhlejšího území provázela celá 90. léta. Značnou roli hrálo všeobecné nadšení z domnělého konce bipolárního světa a rychlé možnosti připojit se ke stávajícímu celku, který ovšem zatím nebyl ničím jiným, než torzem Evropy. Všechny země, jež nabízely sdílet společné civilizační hodnoty a stavět ekonomicky i společensky silný politický útvar, měly snahu vytvořit celek, který by vyrovnával sílu Spojených států.
Zde se jasně ukázalo, jak je předčasné a zároveň nemožné spojovat zcela odlišně stavěný, byť transformovaný, hospodářský systém podřízený sovětskému diktátu a dlouhodobě funkční světovou ekonomiku. Jestliže je totiž spolupráce postavena na vzoru sanace bývalého Východního Německa Spolkovou republikou, takové pnutí nemůže vydržet do nekonečna. A netýká se to jen bývalých komunistických zemí, i nevýkonný jih Evropy – Řecko, Španělsko, jižní Italie, Portugalsko – nemůže trvale spoléhat na finanční injekce bohatého severu.
Pak musí nastat to, že zchudnou jednoduše všichni. Dnes evropský hospodářský vývoj stagnuje a spíš na široce rozvětvené spolupráci tratí. Jakkoli to bude pro hodně zúčastněných bolestné, jediným pravděpodobným řešením je návrat k unijním základům a stavění na hospodářské vyspělosti.
Z původního bloku zakladatelů – Francie, Německa, Belgie, Holandska a Lucemburska – se musí vytvořit federativní státní celek, který si utvoří jednotnou ústavu, legislativu a veškeré správní instituce, jež budou charakterizovat společný útvar včetně jedné měny. Společný federalizovaně státní útvar musí ovšem doznat značných změn, aby se žádná ze zúčastněných stran necítila být postiženou. K tomu by mohlo poskytnout příklad kantonální uspořádání Švýcarské federace. Jen eliminací velkých státních celků a institucionalizací zemských krajových území jako samosprávných teritorií se může zrušit nacionální pohled na kontinentální uspořádání. To znamená budoucí evropskou jednotu vytvářet na bázi regionální spolupráce. Evropa se musí vrátit k zemskému uspořádání – Burgundsko, Normandie, Provence, Sasko – Anhaltsko, Porýní – Švábsko, Bádensko – Württembersko, Valonsko, Vlámsko, Flandry – tento unifikovaný zemsko-regionální základ budoucí Evropy bude kooperovat s ostatními částmi kontinentu, přičemž bude záležet na každém budoucím možném členovi federace, aby se do důsledků přizpůsobil vyspělému světu a byl svou výkonností s ním vyrovnán, aniž by se ho snažil zaplést do jakýchkoliv mafiánských „černohrátek“. Jedině tímto ozdravným procesem po období důvěřivého optimismu bude možné stavět jednotnou, skutečně silnou Evropu, která bude trvat na svých civilizačních hodnotách.
Vypadá to tak, že velkorysý projekt spojené Evropy od románského Atlantiku po východní slovanské pláně neuspěl. Příčinou je nedostatečná koncepční příprava sjednocení a velká nevyváženost hospodářství jednotlivých oblastí – například severu a jihu kontinentu.
Velká snaha evropských politických institucí o unifikaci co nejrozsáhlejšího území provázela celá 90. léta. Značnou roli hrálo všeobecné nadšení z domnělého konce bipolárního světa a rychlé možnosti připojit se ke stávajícímu celku, který ovšem zatím nebyl ničím jiným, než torzem Evropy. Všechny země, jež nabízely sdílet společné civilizační hodnoty a stavět ekonomicky i společensky silný politický útvar, měly snahu vytvořit celek, který by vyrovnával sílu Spojených států.
Zde se jasně ukázalo, jak je předčasné a zároveň nemožné spojovat zcela odlišně stavěný, byť transformovaný, hospodářský systém podřízený sovětskému diktátu a dlouhodobě funkční světovou ekonomiku. Jestliže je totiž spolupráce postavena na vzoru sanace bývalého Východního Německa Spolkovou republikou, takové pnutí nemůže vydržet do nekonečna. A netýká se to jen bývalých komunistických zemí, i nevýkonný jih Evropy – Řecko, Španělsko, jižní Italie, Portugalsko – nemůže trvale spoléhat na finanční injekce bohatého severu.
Pak musí nastat to, že zchudnou jednoduše všichni. Dnes evropský hospodářský vývoj stagnuje a spíš na široce rozvětvené spolupráci tratí. Jakkoli to bude pro hodně zúčastněných bolestné, jediným pravděpodobným řešením je návrat k unijním základům a stavění na hospodářské vyspělosti.
Z původního bloku zakladatelů – Francie, Německa, Belgie, Holandska a Lucemburska – se musí vytvořit federativní státní celek, který si utvoří jednotnou ústavu, legislativu a veškeré správní instituce, jež budou charakterizovat společný útvar včetně jedné měny. Společný federalizovaně státní útvar musí ovšem doznat značných změn, aby se žádná ze zúčastněných stran necítila být postiženou. K tomu by mohlo poskytnout příklad kantonální uspořádání Švýcarské federace. Jen eliminací velkých státních celků a institucionalizací zemských krajových území jako samosprávných teritorií se může zrušit nacionální pohled na kontinentální uspořádání. To znamená budoucí evropskou jednotu vytvářet na bázi regionální spolupráce. Evropa se musí vrátit k zemskému uspořádání – Burgundsko, Normandie, Provence, Sasko – Anhaltsko, Porýní – Švábsko, Bádensko – Württembersko, Valonsko, Vlámsko, Flandry – tento unifikovaný zemsko-regionální základ budoucí Evropy bude kooperovat s ostatními částmi kontinentu, přičemž bude záležet na každém budoucím možném členovi federace, aby se do důsledků přizpůsobil vyspělému světu a byl svou výkonností s ním vyrovnán, aniž by se ho snažil zaplést do jakýchkoliv mafiánských „černohrátek“. Jedině tímto ozdravným procesem po období důvěřivého optimismu bude možné stavět jednotnou, skutečně silnou Evropu, která bude trvat na svých civilizačních hodnotách.