Před časem proběhla v Centru současného umění – DOXu – výstava „Malík urvi“.
Byla to přehledná galerie graficky ztvárněných portrétů části naší porevoluční justiční hierarchie, jež se za komunistického režimu věnovala odsuzování lidí, nesouhlasících s totalitním režimem.
Na tuto výstavu jsem si vzpomněl, když jsem slyšel rozpačité vyjádření vrchní státní zástupkyně, Lenky Bradáčové, k soudnímu rozhodnutí propustit z vazební cely obviněného asistenta bývalého ministerského předsedy Mirka Topolánka Marka Dalíka. Vysvětlovala, že záleží na jednotlivých soudcích, jak jednotlivé případy posoudí a jaké nakonec vydají rozhodnutí.
Kolik soudců z totalitní éry je stále v činné službě a kolik z nich je „žábou na prameni“ naplnění skutečně demokratického justičního systému ? Souvisí to nepřímo s případem pana Dalíka, čerstvě osvobozeného od koluzní vazby. Jeho obhájce, pan Tomáš Sokol, coby někdejší český ministr vnitra, jistě nebyl hloupý a jak se může člověk ze souvislostí domýšlet, mohl si snadno zjistit vše o politickém „pozadí“ jednotlivých členů našeho justičního sboru. Pro dnešního ctižádostivého advokáta není nic praktičtějšího, než mít k ruce příslušný „manuál“. Jeho aktuální klient, pan Dalík, neměl naprosto žádnou kvalifikaci ani bezpečnostní prověrku na osobní účast při sjednávání kontraktů, jež se týkaly státního utajení. Šlo o armádní zakázky, v nichž se rozhodovalo o obranném zajištění země. Jedinou jeho kvalifikací byl přátelský vztah k bývalému ministerskému předsedovi Topolánkovi, proti čemuž se neodvážila vznést námitku celá tehdejší vláda. Pan Dalík je dnes obviněn ze snahy vyloudit několikamiliardový úplatek od zahraniční firmy, která byla v konečném rozhodnutí vojenským vybavením naší země pověřena a jejíž člen managementu je v tomto případu korunním svědkem.
Jak se justice k tomuto případu staví vzhledem k vazebně stíhanému Davidu Rathovi, který má složit za stíhání na svobodě čtrnáct miliónů kauce, když mu bylo v krabici od vína zabaveno uplacených miliónů sedm ?
Myslím na srovnání dvou, vpodstatě stejných kauz – případ Davida Ratha a Marka Dalíka. Řeklo by se, stejné případy, stejný motiv – korupce. Zatímco David Rath, obviněný zatím ze sedmimiliónového korupčního zisku, sedí trvale ve vazební věznici v Litoměřicích, Marek Dalík, který je viněn z vyžádání úplatku dalekonásobně vyššího, běhá volně na svobodě, nemusí odevzdat pas a může si odjet kam chce. Samozřejmě si k tomu může vybrat různé „ráje“, s nimiž nemá Interpol žádné smlouvy a i kdyby, peněz na účtech k příslušnému účelu je jistě dost a dost.
David Rath se představuje jako oběť justičního „komplotu“ a stává se, díky justičnímu společenství „kočičí pracky“, lidovým hrdinou v kontrastu k svobodně si vykračujícímu Marku Dalíkovi, jehož případ staví naše právní prostředí na úroveň ruské neototality, mafiánského komplotu a všeprorůstající korupce. Že by si naše země mohla nárokovat dosah na evropské civilizační hodnoty, je pouhou iluzí.