Samozřejmě je možné předpovídat obojí, to znamená – přežije, ale i nepřežije.
V politickém ovzduší České republiky jsou ve hře úplně jiná měřítka, než v zemích, které po II. světové válce měly možnost volného demokratického vývoje.
Protože komunistický režim, ovládající naši zemi od roku 1948, postupně zbytněl do neurvale urvalé podoby „urvi co můžeš“, jeho pokračovatelé, dnes arogantně diktující republice své podmínky, se navrací k taktice „co z toho já budu mít ?“. Vláda se tak dostává pod tlak „nespokojenců“, zřejmě čekajících na staré pohádkové „pět peněz poprvé, kdo dá víc ?“.
Otázka vůbec nestojí, zda zvítězí nějaké programové body, na jejichž stranickém nedodržování neposlušní poslanci stavějí svoji „neposlušnost“ vůči stranickému vedení. Prostor je poskytován k protahujícímu se „jednání“, jež má za nejpravděpodobnější cíl, „kdo komu za kolik a za co“.
Kdo tento „koaliční“ slepenec, jenž by v přítomné době nezískal v okamžitých volbách více hlasů, než komunisté v roce 1990, vlastně tvoří ?
Páteř tohoto „bratrstva“ tvoří siamská dvojčata – ODS a TOP 09. Pocházejí ze stejného základu. Zatímco občanští demokraté prošli vývojem od poctivého záměru Václava Bělohradského, Lubomíra Voleníka a Bedřicha Moldana ustavit skutečně občanskou demokratickou iniciativu, této příležitosti se chytili „leninisté“ a postavili rigidně vedenou stranu, jež původní směr totálně eliminovala ve prospěch mocensko-ekonomického ovládnutí politické scény.
TOP 09 pak vznikla spojením nespokojených členů ODS, například pana Laudáta a jiných, s politickou praxí své mateřské strany a dalších z jiných subjektů. Ústřední osobou se stal Miroslav Kalousek, původně normalizační člen národněfrontové Lidové strany, jehož vyneseným „žolíkem“ byl trumf v osobě Karla Schwarzenberga, majícího v častém denním spánku zřejmé sny o tom, že je zachráncem české osvícené demokratomonarchie. Vážím si tohoto slušného člověka a podporovatele exilového disentu ! Dnes by ale měl nanejvýš vážně přemýšlet o zaslouženém ústraní, než se účastí na politickém dění ztrapňovat.
Další údy někdejší koalice se skládají z politických „mrtvol“ – Věcí veřejných, jež v panice nad úbytkem preferencí koalici opustily a z hlediska skutečně demokratické legislativy neexistující „strany“ LIDEM, která má, jestli dobře počítám, osm členů. Kdyby chtěla svolat valnou hromadu, stačí jí zamluvit jeden stůl v restauraci. Nikdy neprošla žádnými volbami a její uznání za vládní subjekt je možné, kromě České republiky, snad jedině v Rusku, Bělorusku a na Ukrajině. Odpovídá to stavu, kdy za premiéra Topolánka měl přístup do vlády a k nejtajnějším jednáním jeho osobní poradce Dalík, který neměl žádná bezpečnostní ověření, ale o jehož osobě „se nediskutovalo“. Tak co Tě ještě čeká, Česká republiko ?