Evropské spojení vypadalo zpočátku velmi nadějně. Ti, kteří už byli v centru dění, tvářili se velmi spokojeně a ti, kteří byli na seznamu čekatelů, dělali všechna možná domácí opatření, aby se také do tohoto centra dostali. Otevřenost přijímatelů byla tak benevolentní, že v „zápalu boje“ přijali i možné budoucí skuhratele, kverulanty a destruktéry, o nichž zpočátku zřejmě neměli ani tušení.
Koho by například napadlo, že Česká republika, dědic předválečné Československé republiky, státu naprosto západoevropské civilizační orientace, jehož dříve východní část už dnes platí společnou evropskou měnou, se projeví jako bořitel společně nastoupené cesty ?
Původ je možné najít v „těsném a nerozborném přátelství“, jež nám sem po čtyřiceti letech „spolupráce na věčné časy“ bez ohledu na pokus o návrat k demokratické orientacl naší země naselo různé Zacharovy a jiné dobrodince, kterých je už jen v Karlových Varech přeplněno.
Jestli bude tento trend pokračovat, náš osud coby člena Evropské unie je zpečetěn. Znovu se staneme západní výspou východního medvěda, který už si bude vědět rady, co s námi do budoucna. Místo hejtmanů se možná dočkáme gubernátorů.
Co tedy čeká Evropskou unii, rekrutující se ze snah Roberta Schumana a Konráda Adenauera ? Návrat k počátkům myšlenek na evropské sjednocení a základům evropské spolupráce, položeným po konci druhé světové války. Země jako Francie, Německo, Benelux (Holandsko, Belgie, Lucembursko) mohou tvořit páteř společné budoucí sjednocené Evropy. Kdo by se mohl připojit k tomuto jistě ekonomicky výkonnému celku ? Určitě především státy s jednoznačně funkční a občanské společnosti vyhovující ekonomikou. Tedy Finsko, Švédsko, Norsko, Island a Dánsko. Jmenuji země, mezi nimiž jsou i ty, pro něž je zatím sdílet společné hospodaření s Evropskou unií nevýhodné, protože by přistoupení na stávající podmínky znamenalo ztrátu národní prosperity.
Bohužel naděje na jednotný evropský celek přivodila předčasné přijetí zemí, jež nebyly svým stavem hospodářství vůbec na sjednocení připraveny, ačkoliv souznění deklarovaly. Nedostatečně nastavené podmínky hospodářské koordinace přivodily problémy, jimiž prochází dnes ve vztahu k unii Řecko. Například Itálie, jedna ze zemí, účastnící se počátků sjednocovacího procesu, byla „vytunelována“ mediálním magnátem Berlusconim, po jehož abdikaci na premiérský post těžce hledá svoji lepší tvář.
Jde ale o charakter budoucí jednotné Evropy. Aby byla skutečně funkční a schopna konkurovat Spojeným státům a Číně, musí být federalizovaná. Její uspořádání musí odpovídat stavu Spojených států amerických, jak se vyvinuly po období bojů za nezávislost, po občanské válce a překonání rasových rozdílů a předsudků. Musí se stát Evropou regionů se společným politickým centrálním správním systémem. Možná, kdyby skutečně šlo o spojení na základě civilizační vyspělosti, připojilo by se i Švýcarsko.
Problematické země, jako část postkomunistického bloku (Maďarsko a Česko), by musely mít čekatelský termín, dokud si neudělají ve vlastním hospodaření pořádek, aby mohly být členy eurozóny. Nikdo by je k tomu nevyzýval. Mohly by se rozhodnout, co je pro ně přínosnější, zda usilovat o spojení se západní kulturou a civilizací, nebo dát přednost novelizované RVHP, na niž si Medvěděvo a Putinovo Rusko už určitě brousí zuby.
Blog | Jan Hlavatý