Současná doba je v našem politickém prostředí čím dál silněji naplňovaná snahou jednotlivých politických stran nominovat své kandidáty do blížící se nové volby prezidenta republiky.
Na rozdíl od dosavadního zavedeného volebního systému, kdy rozhodovaly hlasy obou komor poslaneckého zastoupení veřejnosti, nově bude veřejnost rozhodovat sama. Je to velmi důležité, protože ty nechutnosti, které poznamenávaly minulou prezidentskou volbu včetně vydírání a korumpování poslanců, zákulisních dohod hradních zástupců s komunistickými činiteli, dělaly z jednání a rozhodování zastupitelských institucí frašku degradující celý demokratický systém.
Politické strany představují své kandidáty i když mezi nimi probíhají ještě nominační klání. Protože aktuální situace vypadá tak, že v případných volbách by byla úspěšná opozice k současné vládě, zajímá mne nejvíc, koho nominuje na prezidentskou funkci sociálně demokratická strana jako nejpravděpodobnější vítěz. Z logiky věci vyplynulo, že prvním nominovaným kandidátem se stal Jan Švejnar, kterého ČSSD podporovala před poslední prezidentskou volbou a který by, nebýt zákulisních „hrátek“, byl naším prezidentem již čtvrtý rok. K němu byl coby protikandidát, rozhodnutím vedení této strany, připojen Jiří Dienstbier mladší jako nová a perspektivní tvář, od níž se mnoho do budoucna čeká. V postoji k těmto dvěma osobnostem se bude vyjevovat budoucí názor sociálních demokratů na to, koho by měl prezident republiky zastupovat, zda by měl být úzce se vymezujícím zástupcem stranických doktrin, jako je tomu v osobě současného prezidenta ing. Klause, nebo zda by měl být osobností přijatelnou široké veřejnosti, bez ohledu na jeden určitý ideologický směr.
Postoji Bohuslava Sobotky, který měl jistě na nominaci protikandidáta Jiřího Dienstbiera vliv, se nedivím. Dienstbier mladší je razantním politikem, nekompromisním, který „vymetl“ bémovské sociálně demokratické spolukmotry z radničního zastupitelstva. Je člověkem, jenž si bude bezpochyby se zákulisním čachrováním umět poradit. V tomto ohledu ale může být Bohuslavu Sobotkovi nebezpečným soupeřem na post předsedy sociálních demokratů. Prezidentský úřad by zřejmě „uklidil“ nebezpečného protikandidáta na místo, odkud by současné stranické vedení neohrožoval.
Divím se osobnímu postoji Jiřího Dienstbiera. Jestliže vyžaduje od prezidentského kandidáta, nominovaného sociální demokracií, ztotožnění se stranickými principy, bojuje s Janem Švejnarem o svoji vlastní kandidaturu. Chtěl by tolik být sám prezidentem republiky ? Ctění ideologických principů by mělo být vyžadováno především od předsedy politické strany, prezident by měl být nadstranický.
Tím, že by ČSSD nominovala Jana Švejnara, dala by najevo, že jí nejde jen o ideologické vedení země, ale že v osobě budoucího prezidenta republiky vidí reprezentanta celého národa, kterého nabízí jako výrazného ekonomicko politického odborníka, jenž měl na začátku ekonomické transformace jasný názor na právní jištění volné hospodářské soutěže a který má vizi společnost nerozdělovat, ale naopak spojovat i významným způsobem zvýšit náš vliv v Evropské unii.
Jsem přesvědčen, že by to zapůsobilo i na liberální část veřejnosti, mající obavy ze stoupajícího vlivu komunistů v zemi a zároveň by to znamenalo, že směřování sociálních demokratů se neodklání od demokratické cesty, kterou naše země na konci roku 1989 nastoupila.