Na rozdíl od komunistických časů v naší republice je politických anekdot málo. Jedna aktuální ale řekl bych stojí za to. Potkají se před volbami dva známí a jeden se ptá druhého : „Koho budeš volit ?“ Druhý odpoví : „No, v každém případě komunisty. Jen ještě nevím které.“
Řekl bych, že je to dost výstižný obraz současné skutečnosti. Vezměme si genealogii tohoto stavu. Od začátku sedmdesátých let nemohl být nikdo přijat na vysokou školu, aniž by byl registrovaným členem Socialistického svazu mládeže. Což znamená, veškerá dnešní politická „špičková“ garnitura musela nutně touto politicky organizační vymývárnou mozků projít. Od tohoto „existenčního“ stavění si budoucnosti se samozřejmě odvíjí profesní dráha všech současných politických aktivistů a stranických „činitelů“.
Po instalaci okupačního režimu v naší zemi a vyhlášení takzvané „normalizace“ bylo jasné, že kdokoliv, kdo si chce udržet své místo, případně možnost profesního růstu, musí projít mlýnkem „čištění a tříbení názorů“, což předpokládalo naprostou akceptaci rusko-sovětského ideologického modelu. To znamenalo přijmout bez výhrad nadvládu ruského komunistického mocenského modelu nad naší zemí. Ať to byl Mirek Topolánek na střední vojenské škole, případně na vysoké ostravské škole báňské, Miroslav Kalousek na vysoké škole chemicko-technologické nebo současný ministerský předseda Petr Nečas na fyzikální fakultě, všichni byli nuceni poslušně salutovat sovětizovanému systému naší země. Kdyby se tito hoši situaci nepřizpůsobili, jednoduše by nedostudovali (byli jiní a mnozí, kterým se tak stalo).
Samozřejmě se asi tito lidé se stávající situací neztotožňovali a v podstatě asi svoje stranicky sledované studium prošvejkovali, ale s předem „ohebnými páteřemi“ byli na budoucí „růst“ soustavně připravováni. Po revoluci roku 89 jakoby našli. Ideologie byla vedlejší, hlavně bylo nutné drát se k možnostem. Proto je dnes bývalých komunistických, kdysi mládežnických, aktivistů v politice jak naseto. Urvi co můžeš, hlavně se dostaň k moci.
Komunistická strana v Československu před rokem 1968 čítala 1 700 000 členů. Po srpnové okupaci šedesátého osmého roku, čistkách, odchodu a vylučování členstva, klesla na 1 milion členů. Těch 700 000 se za „normalizace“ opět přidalo ze strany studentstva, jež chtělo studovat podle svého zájmu. Jiná cesta k možnostem studia nebyla. Budiž, nedalo se nic dělat. Pokud někdo nechtěl házet uhlí v kotelnách, neměl na vybranou.
Tato politicky přizpůsobivá a svým způsobem po možnostech chamtivá mládežnická garnitura se vrhla po revoluci roku 89 na politiku a postupem času se jí rozhodla využít tak, jak by jistě pokračovala v „profesním růstu“ i za komunistického režimu. Myslím, že příklad paní Bobošíkové je pro to výrazným dokladem.
Jestliže je nám vlastní demokratický systém naší země, chápu sice, že se lidé nechtějí smířit s tím, že na důležitých postech budou po krajských volbách vládnout komunisté, ale je to výsledek voleb a to by, mám pocit, měl každý demokraticky smýšlející člověk respektovat. Kdo je vinen tím, že komunisté po revoluci v prvních demokratických volbách neměli víc než 10 % odevzdaných hlasů a dnes, po dvaadvaceti letech, mají víc než ODS ?
Abych tuto kapitolu glosování našeho současného stavu uzavřel. Týká se to i našeho vztahu k naší bytostné příslušnosti – Evropské unii. Dnešní generace bývalých esesmáků, exkomunistů nebo jejich potomků šilhá po někdejším dominantním partnerovi v RVHP, Putinově Rusku a společné Evropy se odříká. Příklad Ukrajiny ukazuje, jak dokáže Putinův režim zatočit s někým, kdo je mu nepohodlný a kdo s ním sousedí. Naše minulost je odlišná od poválečné historie evropského Západu, který poznal komunismus jen z teorie a nikdy mu nebyl podřízen. Jelikož unifikace Evropy postupuje podle západních zakladatelských tradic humanitním směrem, je to napadáno kořistníky, vychovanými komunistickým školením, jakémukoliv sociálnímu aspektu myšlení vzdáleným. Hloupě naříkají nad evropským „socialismem“, který je orientován na pomoc slabším a vyrovnání kontinentálních rozdílů. Jedině tím směrem je možné dospět k efektivní unijní jednotnosti. Tak, aby Evropa byla společnou vlastí a mohla se účinně bránit jakýmkoliv pokusům o neokomunistický sovětizační zábor. Aby byl tento sebezáchovný civilizační rozměr u nás pochopen, bude zřejmě znamenat ještě dlouhou cestu a změnu pohledu podstatné části obyvatelstva na skutečnost, která ho obklopuje.