Dne 1. 12. 2011 vyšla zpráva organizace Transparency International, že Česká republika je řazena ve věci obecné korupce mezi takové země, jako je Omán, Namibie, Jordánsko a Seychely. Vůbec mne to nepřekvapuje, naše země si udržuje systém, nastavený hluboko v komunistických dobách, jen ho ještě trochu propracovává.
Podmínky jsou k tomu příhodné. V devadesátých letech byly organizovány stranické večírky, na něž byli zváni různí podnikatelé, od kterých se čekalo, že vstup bude hrazen sponzorským darem do stranické pokladny. Limity to nemělo žádné a tak, aby se poněkud snížila daňová zátěž, finance se dělily na Pepy z Hong Kongu, Ferdy z Tramtárie a další dobrovolníky nevím odkud. Donátoři samozřejmě očekávali reciprocitu ze strany obdarovaných a kruh vzájemné závislosti dárců a poskytovatelů se uzavíral a bytněl. Pak, když se to provalilo (na krytí se zřejmě oposmlouva nevztahovala), byl určen obětavec, zachránce stranické cti, který šel za své šéfy, bez jejichž vědomí by se takové transakce jistě dít nemohly, prostě sedět.
To je příklad z historie prorůstání „jánabráchizmu“ do správy státu, zpětné vazby a důvod toho, proč je na tom 0,5 % obyvatelstva tak dobře (vily, jachty, pozemky, nejdražší automobily) a proč je na tom 99,5 % hůře než na Západě, přestože lidé nepracují o nic méně výkonně.
Tento systém deformovaného tržního hospodářství vede opět k legalizaci černého trhu a šedé ekonomiky, provozovaných a skrytě tolerovaných před revolucí.
Uvedu obraz současného stavu ze své profese, fiktivní, ale velmi pravděpodobný. Známé reprezentační centrum si objedná značku (takzvané logo). Vyhlásí k tomu povinně výběrové řízení. Grafici se snaží jak mohou, dávají cenové nabídky na svá navržená díla. Uspěje ten nejdražší návrh, protože ho vytvořil synovec ředitele centra, které soutěž vyhlásilo. Nikde není zákonnou formou dáno, že autor musí mít kvalifikaci v oboru. Dojde k naplnění zpětné vazby, synovec odevzdá polovinu svého nárokovaného honoráře šéfovi centra (návrh může obsahovat několik klikyháků, to je jedno) a je „vymalováno“.
Proto je nanejvýš potřebné, aby nad profesními zakázkami a profesionálním prováděním činnosti měly dohled členské organizace uznané státem, tak, jako je tomu například u Komory architektů nebo Lékařské komory. Jedině profesní uznání může být na překážku klientelistickým vazbám a ničení hodnot civilizačních, společenských a celkově kulturních. Zároveň je nutné, aby existovala účinná podpora státu umělecké oblasti. Není to žádná „třešnička na dortu“ tržního hospodářství nebo „nadstavba“ komunistické ideologie.
Zákonná opatření pro odstranění korupčního prostředí se nutně musejí vztahovat na veškeré profesní ekonomické kontakty. Pokud se začne u kultury obchodních vztahů, dojde snad i k prosazení slušnosti a kulturnosti celého společenského prostředí.
Dne 1. 12. 2011 vyšla zpráva organizace Transparency International, že Česká republika je řazena ve věci obecné korupce mezi takové země, jako je Omán, Namibie, Jordánsko a Seychely. Vůbec mne to nepřekvapuje, naše země si udržuje systém, nastavený hluboko v komunistických dobách, jen ho ještě trochu propracovává.
Podmínky jsou k tomu příhodné. V devadesátých letech byly organizovány stranické večírky, na něž byli zváni různí podnikatelé, od kterých se čekalo, že vstup bude hrazen sponzorským darem do stranické pokladny. Limity to nemělo žádné a tak, aby se poněkud snížila daňová zátěž, finance se dělily na Pepy z Hong Kongu, Ferdy z Tramtárie a další dobrovolníky nevím odkud. Donátoři samozřejmě očekávali reciprocitu ze strany obdarovaných a kruh vzájemné závislosti dárců a poskytovatelů se uzavíral a bytněl. Pak, když se to provalilo (na krytí se zřejmě oposmlouva nevztahovala), byl určen obětavec, zachránce stranické cti, který šel za své šéfy, bez jejichž vědomí by se takové transakce jistě dít nemohly, prostě sedět.
To je příklad z historie prorůstání „jánabráchizmu“ do správy státu, zpětné vazby a důvod toho, proč je na tom 0,5 % obyvatelstva tak dobře (vily, jachty, pozemky, nejdražší automobily) a proč je na tom 99,5 % hůře než na Západě, přestože lidé nepracují o nic méně výkonně.
Tento systém deformovaného tržního hospodářství vede opět k legalizaci černého trhu a šedé ekonomiky, provozovaných a skrytě tolerovaných před revolucí.
Uvedu obraz současného stavu ze své profese, fiktivní, ale velmi pravděpodobný. Známé reprezentační centrum si objedná značku (takzvané logo). Vyhlásí k tomu povinně výběrové řízení. Grafici se snaží jak mohou, dávají cenové nabídky na svá navržená díla. Uspěje ten nejdražší návrh, protože ho vytvořil synovec ředitele centra, které soutěž vyhlásilo. Nikde není zákonnou formou dáno, že autor musí mít kvalifikaci v oboru. Dojde k naplnění zpětné vazby, synovec odevzdá polovinu svého nárokovaného honoráře šéfovi centra (návrh může obsahovat několik klikyháků, to je jedno) a je „vymalováno“.
Proto je nanejvýš potřebné, aby nad profesními zakázkami a profesionálním prováděním činnosti měly dohled členské organizace uznané státem, tak, jako je tomu například u Komory architektů nebo Lékařské komory. Jedině profesní uznání může být na překážku klientelistickým vazbám a ničení hodnot civilizačních, společenských a celkově kulturních. Zároveň je nutné, aby existovala účinná podpora státu umělecké oblasti. Není to žádná „třešnička na dortu“ tržního hospodářství nebo „nadstavba“ komunistické ideologie.
Zákonná opatření pro odstranění korupčního prostředí se nutně musejí vztahovat na veškeré profesní ekonomické kontakty. Pokud se začne u kultury obchodních vztahů, dojde snad i k prosazení slušnosti a kulturnosti celého společenského prostředí.