K úvaze o změně umístění Poslanecké sněmovny České republiky mne inspiroval soudní proces s hlavními činovníky strany Věci veřejné, zastoupené nejen v parlamentu, ale i ve vládě. Akce této straničky (asi 2 000 členů celkem) jsou všeobecně známé a jak jsem přesvědčen, není třeba se k nim vracet. Co si myslím je podstatnější, v chování představitelů této obchodní společnosti, tvářící se jako politická strana, se vyjevuje pozadí veškerého poslaneckého „snažení“ jejich zkušenějších konkurentů, kteří dokáží své skutečné záměry mnohem lépe krýt.
Jak ale došlo k tomu, že poslanci zákonodárného sboru, jednoznačně odpovědní těm, kteří je do jejich funkcí delegovali, se rozhodli na ně „kašlat“ a především si hřát svoji vlastní připravovanou „polívčičku“ ?
Počátek současného stavu je zřejmě třeba hledat už na přelomu let 1989 a 1990. Hodně lidí si dnes myslí, že došlo k nějakým tajným dohodám mezi komunisty a Chartou 77 o nenásilném předání moci a umožnění návratu demokracie do naší země. Pravděpodobně ovšem k žádné tajné domluvě nedošlo, jednoduše proto, že se naneštěstí Václav Havel nechal podvést Mariánem Čalfou, jedním z vrcholných nomenklaturních komunistických kádrů, že tento člen poslední totalitní Adamcovy vlády sestaví vládu přijatelnou veřejnosti, mající už dost „starých pořádků“.
Marián Čalfa nelenil a předhodil tehdy ještě naivnímu obyvatelstvu (k němuž patřil i přesvědčený humanista Václav Havel) udici se jmény většiny členů Štrougalova Prognostického ústavu, mezi nimiž snad jediný nečlen komunistické strany byl Václav Klaus. Ten neměl na přijetí do KSČ šanci jednoduše proto, že v „mladické nerozvážnosti“ vstoupil v roce 1968 do KANu, což byla v nálepce pozdějšího sovětsko-okupačního normalizačního režimu „kontrarevoluční organizace“. Další jmenovaní členové kabinetu Jiří Dienstbier a Ján Čarnogurský měli být pouze zástěrkou a vizitkou Čalfových „čistých“ úmyslů.
Marián Čalfa předal v roce 1992 vládní „žezlo“ Václavu Klausovi a odtud pak pramenil veškerý další vývoj i charakteristika směřování našeho státu. Prezident Havel říkal : „Kdo nejde k volbám, volí komunisty“. Dnešní stav po letech politického vývoje dává naopak poznání : „Kdo jde k volbám, volí bývalé komunisty“. Bývalí komunisté obrátili na kabátech barvu a rub vyměnili za její líc. Bohužel společnost byla v naší zemi dřívějším totalitním „pořádkem“ natolik zasažená a její morální stav natolik špatný, že po letech demokratického pseudovývoje už jsou lidé připraveni na všechno. Ctižádostivci, kteří by se za komunistického režimu tlačili do všech možných funkcí se znalostí „zákonů“ šedé ekonomiky, se právě na tomto znalostním základě prosazují do politiky i dnes a my, naivní občané, tyto kandidáty máme usazovat do jejich předem vyhlédnutých postů.
Můj pocit je, že slečna Kočí, pan Škárka, pan Bárta a jiní jsou jen špičkou ledovce. Toho ledovce, který ční jednou desetinou nad hladinou a devíti desetinami je naprosto skryt pod zorným polem. Bude záležet na tom, do jaké míry je justice skutečně nezávislá na politickém vedení (což by se v demokratickém systému předpokládalo) a vlivu různých zájmových „skupin“. Uvidíme, zda časem bude nutné Poslaneckou sněmovnu České republiky přestěhovat z malostranské Sněmovní ulice na plzeňské Bory. Prostoru by tam měli poslanci zajisté o mnoho víc, než mají dnes. O své „výdobytky“ by pravděpodobně, díky Ústavě České republiky, nepřišli.