Dnešní situace na pražském Magistrátu ve mně vybudila vzpomínku na ještě předvolební událost vážného kulturního dosahu, jež slibovala jiný pohled, než doposud oficiálně odmítavý, k realizaci projektu nové stavby Národní knihovny podle vítězného návrhu, vzešlého z mezinárodní soutěže, architekta Jana Kaplického.
Tuto vzpomínku mi oživil šum, vzniklý z aktuálního sporu, kdo má obsadit poslední neobsazené místo ve vedení pražské radnice. Správně by tento post, navíc ještě vedle primátorského úřadu, měl patřit Zdeňku Tůmovi, reprezentantu strany, jež v hlavním městě komunální volby vyhrála. To by se ovšem nemohly další dvě silné strany sejít pokoutně na pracovišti dnešního pražského primátora, aby skutečného vítěze vyřadily ze hry.
Před pražskými komunálními volbami se uskutečnilo setkání paní Šárky Kaplicky s novopečeným lídrem ODS za Prahu, gynekologem MUDr. Bohuslavem Svobodou.
Dávali najevo, že našli společnou řeč a vlastně jednomyslně podporují stavbu nové budovy Národní knihovny dle původního vítězného návrhu. Ten vyhrál v mezinárodně organizované soutěži dle propozic nadnárodní soutěžní poroty a tedy musel splňovat podmínky, stanovené státními a městskými institucemi. Že by tomu mohlo být jinak si v souvislosti s předpokládanou seriózností posuzujících a zastřešujících institucí vůbec neumím představit.
Strana, jejíž místopředseda ohodnotil tento architektonický skvost „chrchlem nad Prahou“ a prezident republiky hrozil položením se před bagr, který by začal hloubit zeminu pro uložení základů, došla k překvapivé změně názoru. Důvod je pravděpodobně skryt v obavách o výsledek komunálních voleb.
Dle aktualizovaného, těsně předvolebního, názoru pražské ODS by měli lidé, pražští občané, hlasovat o tom, jestli novou budovu Národní knihovny chtějí a kde ji vlastně budou chtít. Ačkoliv projekt měl přesné umístění, s jehož vymezením architekt Kaplický do soutěže šel, měli by nyní Pražané vybírat „vhodné místo“, asi tak, jako když malé děti sázejí bábovičky, tu tam, tu onde, do pískoviště. Občanští demokraté, doposud vždy velmi rezervovaní k jakýmkoli projevům veřejné vůle, deklarovali snahu organizovat jakési referendum o tom, zda budova má být přece jen nakonec postavena. Tato strana zjistila, že většina veřejnosti má k návrhu Jana Kaplického příznivý vztah a ráda by toho využila ve svůj prospěch. Jak se ovšem k této situaci momentálně staví, je věc neznámá a myslím, že občanští demokraté na Magistrátu hlavního města Prahy mají úplně jiné starosti, než zabývat se Národní knihovnou.
Před třemi lety jsme s kolegy ze Syndikátu výtvarných umělců napsali podpůrný dopis tehdejšímu řediteli Národní knihovny, umístěné v Klementinu, Mgr. Vlastimilu Ježkovi, pro něhož byla snaha prosazovat nový projekt architekta Kaplického takřka stejně stresující jako pro přímého autora vítězného návrhu.
Tehdy měl Jan Kaplický ještě dva roky života před sebou a vyjádřená podpora SVU Vlastimilu ježkovi v jeho úsilí o zdar projektu byla samozřejmě především podporou arch. Kaplickému jako autorovi. Jeho hrdost byla zřejmá, když odmítl Národní cenu za architekturu pro znechucení z odvržení svých návrhů a svojí práce.
Náhlá změna názoru představitelů Občanské demokratické strany jako kandidátů do politického zastoupení Magistrátu hlavního města Prahy ukazuje na křečovitou úpornost směřovat všechno úsilí k zajištění svého mocenského postavení a s ním spojených mnohostranných výhod, jež toto postavení v našich podmínkách generuje. Od komunálních voleb na území hlavního města uplynulo už půl roku a o proklamované předvolební přízni k projektu ani zmínka. Ukazuje to na skutečný zájem „zaangažovaných“ politiků, jak to se svými prohlášeními myslí.