Tento název patří od dávnověké historie Číně, nejlidnatější zemi na světě. Osud této rozlehlé země, plné civilizačních protikladů, mne dlouhodobě zajímá a zvlášť dnes, kdy je v postavení druhé hospodářsky nejmocnější země světa, po stále dominujících Spojených státech, její budoucnost vzbuzuje otázky, jakým směrem se tento východoasijský gigant bude ubírat.
Zároveň je tento dnešní gigant z minulosti zodpovědný za zplození „dračího vejce“, v podobě takzvané Korejské lidově demokratické republiky, jejíž chování na severu korejského poloostrova aktuálně hrozí válečným konfliktem.
Před pár lety jsem napsal článek, který jsem umístil na svoji osobní webovou stránku, o tom, zda bylo nevyhnutné, aby v Čínské republice převzali komunisté moc. Myslím si, jak jsem i dříve situaci popsal, že se tomu mohlo předejít uskutečněním pozemkové reformy, která by zabezpečila nejchudší venkovské obyvatelstvo.
Po pádu císařství a jmenování politika Sun Jat–sena prezidentem republikánské Číny došlo k určité názorové polarizaci směřování země. Silný vliv na budoucí vývoj měla marxistická ideologie, importovaná ze Sovětského Ruska, později stalinistického Sovětského svazu. Prezident Sun Jat-sen vyslal svého zetě, vojenského důstojníka Čang Kaj-ška, na studijní pobyt do Moskvy. Čang se vrátil znechucený ruským sovětismem a naprosto odhodlaný jeho infiltraci do Číny zabránit.
Všichni politici, podporující nový proticísařský politický směr, byli organizováni v Národní straně Číny – Kuo Min-tangu. Tam bylo několik proudů, názorově odlišných. Tak se mezi sebou dobře znali Čang Kaj-šek, Čou En-laj i Mao Ce-tung. Čang byl idolem moderně smýšlející mládeže, hlavně ve velkých městech. Pro tuto mládež bylo naprostým šokem, když Čang, který se stal po svém tchánovi čínským národním vůdcem, násilně ukončil činnost levicově orientovaných organizací, hlavně v Šanghaji roku 1927.
Tento akt trvale Čínu rozdělil a marxisté, podporovaní stalinistickým ruským režimem, se rozhodli k politické rezistenci. Čínským problémem bylo, že doposud neexistovala úplná kontrola nad celým územím státu. Proto se v tomto období vždy mluví o „centrální vládě“, která si osobovala platnost politických rozhodnutí nad celým čínským teritoriem. O nadvládu nad jednotlivými oblastmi vždy bojovali místní samozvaní vládci. Centrální vláda nabyla důležitosti až v bojích s japonskými interventy, proti nimž se vzepřelo veškeré čínské obyvatelstvo.
Po čas válečného konfliktu s Japonci došlo ke srozumění mezi konfucianistou Čang Kaj-škem, který vedl vojenské operace proti japonským vetřelcům a marxistou Čou En-lajem, jenž měl na starosti politickou agendu.
Agresivní japonská armáda obsadila postupně přístavní město Šanghaj, Kanton a po tvrdých bojích i hlavní město Nanking. Centrální správa generála Čang Kaj-ška se musela přemístit do vnitrozemského velkoměsta Čchungčingu, jež zůstalo hlavním městem Číny během celého trvání čínsko-japonské války.
Japonci při svém záboru velkých území, která měli v dosahu, užívali vychytralou propagandu zdání, že jde z jejich strany o obranu asijských zájmů proti západnímu kolonialismu. Tak se jim podařilo získat renegáty, především hlavního „spolupracovníka“, marxistu Wang Čing-weie, jehož okupanti ustanovili správcem dobytého území a rezidentem kolaborační správy se sídlem v bývalém hlavním městě Nankingu.
Radikální křídlo někdejších Čangových spolupracovníků se rozhodlo oddělit se od Kuo Min-tangu a šířit komunistické ideje v zemědělském vnitrozemí. Slavilo tam velký úspěch. Především sovětskými komunisty podporovaný radikál Mao Ce-tung se ustavil do čela rezistence jak proti Japoncům, tak proti Čangovým národovcům. Protože se ale ukázalo, že bez společného postupu akce proti japonským vetřelcům nebudou účinné, došlo k občanskému příměří v zájmu vyhnání společného nepřítele.
Po porážce japonské okupační armády vypukla občanská válka mezi Kuo Min-tangem a Komunistickou stranou Číny s nejsilnější intenzitou. Tehdy se do konfliktu vložil americký generál Mac Arthur, vrchní velitel spojeneckých vojsk v Tichomoří a faktický vítěz nad japonskou armádou. Čínští komunisté krátce po převzetí moci zaútočili na jih korejského poloostrova a obsadili skoro celou jižní část země. Následující válka, která vytlačila komunisty zpět a jižní část Koreje zachránila před komunistickým záborem, trvala další čtyři roky. Generál Douglas Mac Arthur aby pomohl čínskému prezidentovi, generálu Čang Kaj-škovi, jehož Spojené státy uznávaly jako vrcholného představitele Čínské republiky, navrhl prezidentu Harry Trumanovi intervenci americké armády na čínském území ve snaze zachránit v Číně prozápadní orientaci proti komunistickému ovládnutí a umožnění návratu režimu Čínské národní republiky na pevninu proti nucenému odchodu na Taiwan.
Sovětský svaz by těžko mohl vystoupit na podporu čínských komunistů, sám vyčerpaný válkou s nacistickým Německem. Rusové byli vůči Spojeným státům v postavení slabšího, protože nedisponovali takovými odstrašovacími prostředky, jaké už měli Američané. Prezident Truman iniciativu generála Mac Arthura odmítl, protože se obával nového globálního konfliktu krátce po uzavření mírových dohod po II. světové válce.
Čína se do roku 1949, kdy komunisté převzali moc nad pevninským územím, nikdy neprojevovala agresivně vůči svým sousedům. Prezident Čang Kaj-šek poskytl na konci války proti Japoncům autonomii Tibetu, což komunisté okamžitě po převzetí moci negovali a Tibet obsadili, nicméně, jižní část Tibetu zůstávala stále do určité míry nezávislá.
V roce 1962 komunistická Čína zaútočila na Indii a donutila tibetského dalajlámu k emigraci. Pamatuji si na fotografie indického prezidenta Néhrúa s hlavou v dlaních, kdy je naprosto zhroucený z čínského zásahu ve své zemi. Na konci šedesátých let došlo mezi komunistickými velmocemi, Sovětským svazem a Čínskou lidovou republikou, k pohraničnímu konfliktu, který si vyžádal tisíce obětí. Zvláštní souboj mezi státy, uznávajícími stejnou ideologii. Čína byla pod naprostým sevřením Maova paranoidně totalitního smýšlení, což zahrnovalo v pokynech povinnost nošení šedomodrých stejnokrojů, memorování „rudých knížek“ a násilného vyhánění městského obyvatelstva na nucené práce v zemědělských oblastech.
Pozice Mao Ce-tunga nebyla ovšem v mnohamiliónové Komunistické straně tak silná, jak by si zřejmě sám představoval. „Revizionisté“, jako Teng Siao-pching a jeho podporovatelé, jichž byl mezi čínskými komunisty značný počet, začali názorově převažovat nad Maovou ortodoxností, jež byla pravděpodobně motivována i ochablým duševním zdravím čínského „vůdce“.
V polovině sedmdesátých let umírají hlavní politici, kteří měli rozhodující vliv na utváření poměrů moderní Číny, Čang Kaj-šek, Mao Ce-tung a Čou En-laj. Iniciativu na čínské pevnině převzal mladší politik, Teng Siao-pching. Dospěl k názoru, že dodržování striktně komunistické ideologie k ničemu nepovede a že bude nutné, aby se Čína víc otevřela Západu. Ještě za Maova života zorganizoval návštěvu amerického prezidenta Nixona v Číně. Patrně mu řekl ohledně vietnamského konfliktu, který naplno hořel, něco ve smyslu – „Vietnam nemá jinou volbu, než přijmout západní kulturu. Nechte ho, ať na to sám přijde“. Zřejmě to přesvědčilo Američany, aby se touto moudrostí řídili a z této jihoasijské angažovanosti se stáhli.
Nadále se v komunistické Číně vystřídali politici Tiang Ce-min, Chu Tin-tao a konečně Si Tin-pching. Současní komunističtí vládci na čínské pevnině musí rafinovaně skrývat své skutečné úmysly, aby se udrželi ve vrcholné politice. Například bývalý komunistický vládce Chu Tin-tao před tím, než se stal nejvyšším šéfem státu, byl vedením své strany pověřen politickou správou Tibetu, kde se právě za jeho nadvlády odehrávaly největší protesty proti potlačování práv Tibeťanů a proti negování jejich národní občanské svébytnosti.
Jsem přesvědčen, že komunisté, kteří ovládají čínský pevninský stát, se otevření skutečné demokracie na čínském území obávají. Čínský komunisty vedený stát má přes miliardu lidí a Číňané nikdy demokracii v praxi nepoznali. Komunisté vědí, že se stávající systém v totalitně vedené zemi trvale neudrží, ale zatím nevědí, jakým způsobem budoucnost naplánovat.
Nedávno jsem četl rozhovor s mladou architektkou, Evou Hendrychovou, v současnosti užívající příjmení Le Peutrec, o jejím několikaletém působení v Číně. Její poznatky jsou pro Evropana velmi poučné. Paní Le Peutrec mluví o školském systému v komunistické Číně. Je tam kladen důraz na přesném reprodukování poznatků učitele, beze snahy o tvůrčí přístup. Jelikož se v tomto ohledu příliš neliší konfuciánská metoda vzdělávání od komunistické, snaha působit jednoznačným výkladem Maových „rudých knížek“ komunistická Čína v jistém smyslu dědí tradiční autoritativní názor na vzdělávací koncepci. V budoucnu to může být značnou zátěží pro stát, jenž aspiruje na pozici nejsilnější země světa – skutečné Říše středu. Dnes se část její elity rekrutuje z absolventů světových univerzit mimo čínské území. Tito lidé budou samozřejmě budoucnost své země ovlivňovat a budou se snažit působit na změnu školského systému, aby lépe vyhovoval adaptaci k nejvyšší civilizační úrovni domácího vzdělávání.
Čínská republika na Taiwanu se po smrti svého nejvyššího představitele, generála Čang Kaj-ška, do značné míry demokratizovala, určitě pod vlivem svého spojence, Spojených států, a jeho politického systému.
Současné politologické úvahy se zabývají tím, zda bude pevninská Čína (jen podle jména komunistická – lidová) schopna během příštích patnácti let obsadit zemi čínských národovců – ostrov Taiwan a vyhlásit tam vítězství totalitní doktriny pseudokomunistického typu. Nevěřím, že by se něco takového stalo. Čínští „komunisté“ ztratili přirozeného spojence, ze Sovětského svazu se stala zmenšená Ruská federace a ze sovětokomunistických bossů se stali oligarchové naciokapitalismu. Číňané nejsou hloupí, aby si tento stav neuvědomovali a nenahlíželi své bývalé partnery tímto zorným úhlem. Kromě toho, sami se tomuto stavu přizpůsobili a nedělají v podstatě nic jiného.
Tak bude pravděpodobně probíhat dlouhodobé postupné sjednocování dvou zdánlivě odlišných systémů až po spojení pevninské Číny a Taiwanu, stejně, jako došlo koncem devadesátých let ke spojení Hongkongu a Macaa s pevninským státem.