Samozřejmě zde budu psát především o naší současnosti, politické i společenské, protože na ní především nám záleží. Česká republika, ačkoliv se zdálo, že bude velmi aktivním členem společně utvářené Evropy, dostává se naopak na její okraj a začíná být brána čím dál víc jako exot, nemající ve společných institucích takřka žádný vliv.
Proč se k tomuto stavu dospělo a proč stále větší procento obyvatelstva naší země podíl na evropské sounáležitosti odmítá? Původ veškerého negativistického pohledu na Evropskou unii je třeba vidět ve státní politice a jejím šíření různými informačními kanály.
V tomto kontextu je důležité sledovat politické jednání základních státních institucí – parlamentu, vlády a prezidentské kanceláře.
Parlament tvořený poslaneckou sněmovnou se za přes dvacet let demokratického systému vyvinul v uzavřené společenství, závislé na finančních skupinách, jež ho ovládají a manipulují jím. Protože podnikatelské aktivity těchto skupin mají v dost případech základ, pocházející ještě z transformovaných svazků v někdejší RVHP, jejich snahou je udržovat skryté vztahy především s touto oblastí. Kontakty s Evropskou unií budou vždy posuzovat filtrem pohledu Janukovyčovy Ukrajiny, Lukašenkova Běloruska a putinovsko-medvěděvského Ruska. Pro naši republiku je to velmi nebezpečné, protože hrozí postupné vyvazování se ze západně demokratické příslušnosti a návrat opět tam, z čeho jsme se na konci roku 1989 vymanili.
Česká vláda je v rukou stejného druhu lidí. Vychází z parlamentního zastoupení, kde může lehce dojít k tomu, že zvolený stranický subjekt, viz Věci veřejné, prosazuje naprosto opačný program proti tomu, s nímž šel do voleb. To je možné očekávat v budoucnu častěji a veřejnost by na to měla být připravena. Členové vládního kabinetu se neřídí zájmy veřejnosti, ale především zájmy svých stran. Rozhodnutí nebývají odborná, ale politická. Nedávné události – kácení lesů v Šumavském národním parku – nebyly řízeny respektem k odborným posudkům a nadnárodním regionálním vztahům v otázce ochrany přírody. Ministrem životního prostředí je pan Chalupa, bývalý starosta Prahy 6 a ne například profesor Bedřich Moldán, ředitel Centra ochrany přírody na Karlově univerzitě, oba z téže politické strany.
Pochopitelně se za této situace jeví občanské iniciativy, prvek přímé demokracie, jako obtížný hmyz, jehož je žádoucí ustavičně vyšachovávat z možností působit na vládní rozhodování.
Korunu všemu nasazuje potom prezidentská kancelář. Nejen, že prezident sám dělá zemi ostudu, kde může, ale jeho nejbližší spolupracovníci navazují kontakty s reprezentanty extrémistických organizací a udržují s nimi styk jako se solidními partnery.
Jak vidět naši evropskou budoucnost? V žádném případě si nemůžeme namlouvat, že jsme malí. Země stejně velké jako my mají prezidenta Evropské unie a předsedu Evropské komise. Vůbec si přitom nepřipadají malé ! Pokud se cítíme být členem společného úsilí, to znamená evropské integrace, nebudeme společný cíl torpédovat, ale pomáhat jeho zdaru. Zcela jistě máme návrhy, jež unijní orgány mohou přijímat.
Krize eura není krizí apriori unijní, je to krize nedostatečné koordinace mezi jednotlivými členy Evropské unie a jejich netolerance ke společnému hospodaření.
Německo a Francie budou vždy tažným motorem evropské ekonomiky. To by zůstalo v každém případě, ať bychom se chtěli od Evropy východním směrem odtahovat. Náš zájem je v úzké kooperaci právě s touto oblastí západní Evropy. Důležité je, což bylo odsouhlaseno Evropským parlamentem, že malé státy mají ve společném hlasování převahu nad průmyslovými velmocemi. Souhlas nejvýznamnějších průmyslových států dává vědomí signálu společného zájmu. Jak se budeme na společném integračním snažení podílet, záleží jen na nás.