Stavět pravici na bývalých komunistických kádrech a jejich národněfrontových pomahačích nikam nevede, protože tito lidé mají prostě doktrínu o tom, že někteří jsou si „rovnější než ti druzí“ tak zalezlou pod kůží, že se od takového nazírání nedokáží vůbec oprostit. Těmi rovnějšími jsou vedoucí manažeři všeho druhu, stejného druhu, jako za minulého režimu různí „činitelé“, z nichž mohl někdo být jeden den vysokým důstojníkem u armády, druhý den vedoucím pražských pekáren a třetí den vedoucím redakce zábavy v Československé televizi.
Ne že by nemohla být v naší zemi slušná liberální vláda, ale rozhodně to nemůže být slepenec klientelistů a zařizovatelů profitu úzké skupiny jim spřízněných osob na úkor celé společnosti. A pod tímto programem mystifikovat o jakýchsi reformách, jež mají zachránit zruinovanou státní pokladnu.
Po více než dvaceti letech od změny totalitního režimu na demokratický zažíváme podobný vývoj, jaký byl za komunistú předmětem politického vtipu. Ta anekdota zněla – „Co je socialismus ?“. Odpověď – „Nejbolestnější stadium přechodu od kapitalismu ke kapitalismu“. Momentálně se tento vtip dá obrátit naruby – „Co je kapitalismus ? Nejbolestnější stadium přechodu od socialismu k socialismu“.
Kdo se o tento možný výklad zasloužil ? Bývalí nomenklaturní kádři, kteří během revoluce přehodili „výhybku“ a rudý lak, který jim byl různými „vumly“ vštěpován, změnili za modrý. Nedalo jim to nijak moc práce, veřejnost byla na takové vnímání života z minulosti zvyklá.
To se ale za víc než dvacet let od revoluce proti totalitnímu systému naštěstí změnilo. V různých formách se vyvinula občanská společnost, o jejíž působení po revoluci usiloval Václav Havel. Abychom pochopili současný stav naší politické scény, musíme se vrátit na začátek devadesátých let minulého století. Opakuji starou věc, nicméně neměnnou. Porevoluční správu země získal Lubomírem Štrougalem vytvořený Prognostický ústav Akademie věd, jehož pravé pověření bylo zachránit ještě delší čas před listopadem 1989 normalizační běh státu. Všichni ze západního ekonomického prostředí, kteří mohli po revoluci být skutečně nápomocni opravdové transformaci, byli odstaveni na „vedlejší kolej“.
Krátce po listopadu 1989 se všichni snaživí svazáci vrhli na nabídnutou „kořist“. O překot se „transformovali“ a jako dřív zvedali pravici k čelu komunistům, nyní salutovali institucionalizované „pravici“ a vůbec jim takovéto převrácení kabátu nedělalo problém.
Tím se dostávám k meritu věci. Současná vláda, z těchto „transformačních“ kořenů vzešlá, se pohybuje ve stejném rámci, jako její pseudobolševičtí předchůdci. Kdo s ní nesouhlasí, je nepřítel lidu a narušitel veřejného pořádku.
Názorný příklad poskytuje připravovaná celostátní stávka dopravních odborů. Místo, co by vláda byla připravena na přirozenou demokratickou reakci partnera, když jednání selže, sama reaguje v osobě ministra financí jako zátočivý středověký konšel, jehož lidé, zahnaní do úzkých, nakonec defenestrovali. Dokazuje to, že autoritářský, totalitně orientovaný, názor postupuje historií a vždy, podle ověřených zkušeností, znamená ohrožení občanských svobod. Vláda zatím zkouší postoj „z pozice síly“. Je jen otázka, jak dlouho jí vydrží.