Je velmi těžké a pravděpodobně nemožné srovnávat tyto dva největší a nejproslulejší překážkové dostihy na evropské půdě. Jeden z nich se běhá každoročně v prvních dubnových dnech na závodišti Aintree u Liverpoolu a nazývá se Velká národní liverpoolská steeple chase, druhý se běží druhou neděli v říjnu na dostihové dráze v Pardubicích a nese jméno Velká pardubická steeple chase.
Obě dostihové dráhy jsou odlišné terénem, druhem překážek i hendikepovou zátěží pro účastníky. Velká liverpoolská, jak můžeme zkráceně největší anglický dostih nazývat, je dlouhá 7 200 metrů, její profil je pravidelný, sestřižený anglický trávník s odstupem rozmístěnými překážkami, jež tvoří habrové křoví vzrostlé do cca 150ti centimetrů výšky. Nejtěžší překážkou je Becher´s Brook, který v minulosti bylo třeba absolvovat dvakrát, protože ovál dráhy je nutné proběhnout opakovaně. Letošní rok bylo upuštěno od dvojnásobného absolvování této extrémně těžké překážky, protože došlo už v první polovině závodu ke zbytečnému zranění dvou koní. Dostihová komise tedy rozhodla o zmírnění traťových podmínek v průběhu závodění.
Z tohoto hlediska je patrné, že dostih klade zvláštní důraz na sílu a vytrvalost koní překonávat v závodním tempu únavu z náročného skákání přes cca 30 překážek. Trať je ovšem pravidelná, bez záludností překvapivých pro koně, jež dráhu předem neznají.
Naproti tomu Velká pardubická je tratí nepoměrně zajímavější, členitější a současně záludnější. Je sice o 300 metrů kratší, ale koně musejí překonávat několik změn terénního povrchu, překážky jsou rozdílné náročnosti a kladou značné nároky na souhru koně s jezdcem při jejich překonávání. Vůbec si neumím představit, že by koně, zúčastnění na tomto dostihu, mohli dvakrát po sobě absolvovat Taxisův příkop, jistě i po zmírnění náročnosti ve prospěch zdraví závodících zvířat, nejtěžší překážku na světě.
K hendikepové zátěži – připadá mi nespravedlivé k zahraničním účastníkům a nechápu v tomto smyslu britský cit pro fair play, že koně, nepatřící na anglickou půdu, mají automaticky určenu větší zátěž, než koně domácí. To cizince předem znevýhodňuje a je to z pohledu sportovní cti nečestné. Na tento předpis předem doplatili naši účastníci, kteří se pokusili v minulosti anglickou dominaci přerušit – viz vynikající domácí šampion Železník.
Co se týče zahraniční účasti na Velké pardubické, je pro její prestiž přínosem, že mezi účastníky bývají reprezentanti anglických, irských a francouzských stájí. Jejich účast ale bývá málokdy korunována nějakými úspěchy, i britští vítězové domácích soutěží končívají v poli poražených. Například vítěz letošního ročníku Velké národní steeple chase Jason Maguire sedlal před pár lety dvakrát koně na Velké pardubické a ani jednou dostih nedokončil.
V této souvislosti je nutné vzdát upřímný hold současným šampionům tohoto ročníku pardubického dostihu, bělce Sixteen, z minulosti dvojnásobné vítězce, která po celý závod táhla pole startujících a fenomenálnímu zjevu, hnědáku Tjumenovi. Probojovat se z poslední pozice na vítěze v cílové rovince, klobouk dolů před ním a před jezdcem Váňou !
Ještě se zmíním o okolnostech, jež provázely letošní ročník pardubického mítinku.
Sám vím z vlastní zkušenosti, jak reaguje překvapivě (pro jezdce) kůň, kterého nevzruší štěkající pejsek, běžící podle něj, ale je schopen poděšeně uskočit, když zahlédne na zemi ležící barevně potištěnou krabičku od sirek.
Bylo naprosto bezohledné, ve vztahu ke koním, postříkat závodiště nějakou žiravinou, jež mohla přivodit zmateným zvířatům těžká zranění. Naštěstí se včas podařilo dráhu uvést do únosného stavu a na průběh závodu neměl incident nijaký dopad.