Zažili jsme ji ve dvou případech. Jednak po pádu Klausovy vlády v roce 1998 a podruhé před třemi lety po pádu vlády Topolánkovy v roce 2009. Ministerskými předsedy byli v prvním případě Josef Tošovský, ve druhém Jan Fischer.
V porovnání s politickými vládami, vzešlými z parlamentních voleb, mají vlády odborníků, takzvaně úřednické vlády, daleko větší ohlas i souhlas veřejnosti, která netouží po stranické parcelaci rezortů, ale po skutečně kvalifikované správě věcí veřejných.
Jak je vidět, převážná většina obyvatelstva vnímá demokracii tak, že pro ni není důležité, jaké „pašalíky“ si jednotliví, ve volbách úspěšní, koaliční partneři rozdělí, ale jaký prospěch ze svého zastoupení budou mít ti, kteří se rozhodnou volební místnosti navštívit a snažit se podle svého mínění o něm rozhodnout.
Bohužel toto očekávání ve volbách úspěšní reprezentanti zpravidla nenaplňují. Společnost je tím tlačena k uznání odbornických, takzvaně úřednických vlád. Není v tom nic nedemokratického, úředně jmenované vlády jsou limitované časem do data stanovení příštích voleb. Uznání odbornosti nad političností je výrazem vyspělé společnosti.
Před pár lety, konkrétně v roce 2007, jsem sestavil a na svém osobním webu představil fiktivní vládu odborníků, jež by podle mého názoru nejlépe reprezentovala Českou republiku doma i v zahraničí. Po čtyřech letech jsem stejného mínění. Do čela této vlády jsem určil inženýra Jana Švejnara, světově uznávaného ekonoma, o němž jsem se dovídal ještě za komunistického režimu ze zpráv a rozhovorů Hlasu Ameriky. Krátce po tom, kdy jsem článek psal, se profesor Švejnar stal prezidentským kandidátem.
Na místo ministra financí jsem určil Ing. Pavla Kavánka, dlouholetého generálního ředitele Československé obchodní banky. Je v blízkém kontaktu s Ing. Švejnarem, členem dozorčí rady ČSOB, a tím by byla zajištěna úzká spolupráce ekonomického sektoru.
Na post ministra vnitra jsem nominoval Františka Bublana. Velmi slušný člověk, někdejší kolega dnešního biskupa Václava Malého z litoměřické bohoslovecké fakulty, sám byl touto ministerskou funkcí v minulosti pověřen. Poté byl předsedou bezpečnostního výboru parlamentu a tvrdým oponentem pozdějšího ministra vnitra, MUDr. JUDr. Ivana Langera.
Ministra zahraničí v této vládě odborníků by zastával Lubomír Zaorálek. Intelektuál, bývalý dramaturg ostravského studia Československé, později České televize. Poprvé jsem si jeho jméno uložil do paměti, když se právě v Ostravě při diskusním fóru utkal s Václavem Klausem a jako diskutující začátečník Ing. Klause naprosto potřel. Tehdy jsem si řekl – „to je člověk do pranice“. Je mužem, který dokáže mít politickou vizi, podobně jako dnešní proevropští polští sousedé.
Ministrem sociálních věcí by se stal Evžen Tošenovský. Bývalý primátor Ostravy, politik zvyklý na „horké“ prostředí, přesto ale oblíbený většinou občanů. Dokázal řešit těžkou sociální situaci, jež ostravské prostředí postihla transformační cestou. Kandidoval na předsedu ODS, z obavy nad reakcí Václava Klause se kandidatury vzdal. Právě tím, že je zvyklý řešit regionální sociální problémy, je vhodným kandidátem.
Ministrem kultury by měl být člověk kulturního prostředí. Před čtyřmi lety jsem na tento post určil spisovatele Alexandra Klimenta, znalce umělecké avantgardy a odvážného člověka, který by určitě tvrdě usiloval o podstatné navýšení prostředků ze státního rozpočtu na podporu kulturních počinů i projektů, jistě i za pomoci využití evropských kulturních fondů.
Místo ministra životního prostředí, jež bych rozšířil i o resort zemědělství, by zastával profesor RNDr. Bedřich Moldán, mezinárodně uznávaný ekologický odborník a ředitel Centra ochrany přírody na přírodovědecké fakultě Karlovy Univerzity. Jsem přesvědčen, že kdyby tuto funkci zastával ve vládě, nikdy by nemohlo dojít k barbarskému ničení šumavské přírody.
Rezort školství by měl na starosti profesor Ing. Ivan Wilhelm, bývalý rektor Univerzity Karlovy. Vždy se zastával pedagogických pracovníků, studentů i podmínek pro vzdělání, včetně nutnosti prvotřídního vybavení akademických ústavů. Jeho úsilí by mělo jistě prospěch pro nižší stupně vzdělávacího systému a jejich kultivaci.
Jako ministra spravedlnosti jsem před čtyřmi lety určil JUDr. Vojtěcha Cepla st. Byl předsedou Ústavního soudu a spolutvůrcem porevoluční právní legislativy. Bohužel, Dr. Cepl již zemřel. Znám jeho syna, Vojtěcha Cepla mladšího, dřívějšího právního zástupce Syndikátu výtvarných umělců. Později soudil případ JUDr. Marie Benešové v konfliktu s Renatou Veseckou a spol.
Dnes bych ministerským postem pověřil JUDr. Jiřího Pospíšila, aby ve své dosavadní funkci pokračoval. Jeho zásluhou byl zproštěn své funkce Vlastimil Rampula, tak zvaná „žába na prameni“ a jeho pověřením jmenováni lidé, v nichž lze vidět záruku obnovy právního prostředí České republiky. Je nejdůvěryhodnějším členem současné vlády a přeji mu, aby vydržel !
Ministerstvo zdravotnictví by měl spravovat, dle mého mínění, prof. MUDr. Cyril Höschl, předseda České psychiatrické společnosti, ředitel Psychiatrického centra psychiatrické kliniky v Bohnicích. Publikuje a aktuálně vyjadřuje svůj názor na současnou politickou situaci. Je dobře orientovaný v otázce možného politického řešení krize našeho zdravotnictví a zároveň je člověkem komunikativním, který by určitě byl schopen svěřený rezort účinně vést.
Obranu státu bych svěřil generálu Antonínu Raškovi, sociologovi a publicistovi, uvážlivě posuzujícímu účelnost naší armády. Dnes česká armáda nemá jasné vymezení svého pověření a své činnosti. Jestliže jsme členy NATO a Evropské unie, profesionální armáda musí konat ve spojenectví s dalšími členy těchto organizací a společenství. Předpokládá se, že budeme spojenci ve všech ohledech a nebudeme se vymlouvat na nedostatek peněz, když prostředky na vybavení vojska mizí v kapsách mafiánských bossů.
Toto obsazení vlády pravděpodobně nebude mít v dohledné době šanci, aby vůbec mohlo být jmenováno. Aby se taková reprezentace mohla představit veřejnosti, bylo by nutné aktivizovat občanskou společnost k efektivnímu zájmu o správu věcí svých. Tak, jak to za jiných časů a jiných podmínek zpívala Marta Kubišová.